Na lodi s handicapem: rozhovor s jachtařem Jakubem Koutským

Na lodi s handicapem: rozhovor s jachtařem Jakubem Koutským

Rozhovor o tom, že jachting může být skvělý sport a relax i pro lidi s handicapem. Nechte se inspirovat jeho zkušenostmi.

Jakub Koucký je dobrodruh, který jde do všeho po hlavě. Neumí se nudit, miluje adrenalin a hlavně vodu a moře. Na vozíku je od narození, ale zvládá víc věcí než leckdo zdravý. Jachtaření úplně propadl a na lodi maže všechny hendikepy. Povídali jsme si o tom, jaké to je s hedikepem na jachtě, ale i o cestování, žralocích, potápění a bariérách. O těch ve městech i o těch, co máme v hlavách. Nechte se inspirovat. Vyplout a splnit si sen je jednodušší, než si možná myslíte!

Poznámka redakce: Jakub Koucký bohužel 2. 9. 2021 zemřel, ale i přesto zůstává jeho životní přístup a energie inspirací pro mnoho lidí. 

Jakub byl v jedné z posádek populární expedice Trabantem napříč Tichomořím

Jak tě napadlo poprvé vyplout? Snil jsi o tom?

To je spoustu let zpátky. Mě baví voda. A jakékoliv sporty. Před 11 lety jsme založili neziskovku, která se věnovala adrenalinovým aktivitám, a to mě dovedlo k vodě ještě víc. Začal jsem jezdit na vodní lyži, na raftech... pak přišlo potápění.

A už mi zbývala jen loď. Ve své době to bylo poměrně nedostupné a nikdo neměl moc zkušenost. A pak jsem se náhodou seznámil s člověkem, který každý rok na jachtu jezdil, a domluvili jsme se, že to zkusíme.

Jak to dopadlo?

Asi před 9 lety jsme spolu byli poprvé v Chorvatsku. Byla to podzimní plavba, takže plachtění se vším všudy, žádná odpočinková dovolená nebo opalovačka, opravdu to bylo o plachtách.

A tam jsem zjistil, že stačí docela málo, abych loď mohl ovládat celou. Stačí, aby vinšny a vše ostatní bylo po ruce vzadu, a vozíčkář může nejen jet, ale aktivně se zapojit do všech věcí, do řízení, do ovládání plachet. Což samozřejmě pravidelně dělám.

Stačí docela málo, aby vozíčkář mohl ovládat celou loď

Máš kapitánský průkaz?

Mám to v plánu na podzim. Zajímalo by mě, jestli to má nějaké omezení a jestli vozíčkář může. U jiných sportů se to hodně řešilo, třeba u potápění.

Omezení u potápění je asi menší než na jachtě?

Potápění je neskutečná svoboda. Je jedno, kolik člověk váží, co táhne na zádech a může do všech stran.

A na jachtě se pohybuješ jak?

Nalodím se, vozík hodím na záď a pohybuju se pomocí rukou. Pro mě to ale není problém a vůbec mi to nevadí. 

Ty jsi zvyklý od mala, takže je to pro tebe přirozené?

Ano, a hodně jsem sportoval a dělal spoustu aktivit, tak to zvládám. Pro řadu lidí  je nepředstavitelné být týden bez vozíku a hýbat se jen trochu. Je to ale ten argument, proč nejet? Přemlouval jsem lidi na spoustu aktivit, vždy hledali důvody, proč to nezvládnou. Nakonec jeli a byli hrozně nadšení. Zjistili, že to prostě zvládnou.

I na té lodi by to pro spoustu hendikepovaných šlo, i když si to neumí představit?

Určitě jo. Já jezdím většinou s posádkou, kde je půlka zdravá a půlka má hendikep. Já jsem z vozíčkářů ten pohyblivější. A pak jsou věci, které se musí řešit. Třeba se někdo nedostane z moře na loď, tak se najde řešení. Mohli by se vymýšlet lodě s „jeřábkem“, ale já si myslím, že takhle to má svoje kouzlo a není potřeba všechno přizpůsobovat. Prostě to k jachtingu patří.  

Úzká lávka na loď dělá někdy hendikepovaným problémy

Jdu do všeho po hlavě do všeho a uvidí se

Co tě na lodi napoprvé překvapilo?

Skoro nic… Jediné, co jsem nevěděl, jestli budu trpět mořskou nemocí. No a ve velkejch vlnách samozřejmě jo. Asi jako každej. Já moc času netrávím v podpalubí, to by mi špatně bylo hodně rychle. Celý týden trávím nahoře a většinou tam i spím, když počasí dovolí. 

A co dělá vozíčkářům na lodi největší problémy?

Možná úzké prostory. Člověk má problém se tam pořádně vyhnout. Případně překonat lávku. A záchody na lodi jsou pro někoho problém. Já se vejdu, ale musím jít bokem, mám široká ramena. Jinak ale chodím do moře. Se vším, co k tomu patří. Ve výsledku je to nejlepší.

Ty problémy moc neřešíš….

Pro mě vlastně nic není problém. Já jsem vždycky věci zkoušel. A do toho člověk nemůže jít s tím, že když to nepůjde, tak končím. Já jsem vlastně ani nikdy nepřemýšlel, co to může přinést nebo ne. Protože můžu přemýšlet spoustu hodin a stejně mi jedna věc unikne — ta nejpodstatnější.
 
Já jsem takovej, že jdu po hlavě do všeho a uvidí se. A když je problém, já ho nenazývám problémem, ale výzvou. Není to problém, kterej by se nedal vyřešit, je to výzva a musí se najít řešení. A takhle se snažím přistupovat ke všemu a vždycky se řešení našlo. Je to o tom pozitivním přístupu. Spousta lidí mi ale říká, že jsem extra „vzorek“, že se podle mě nedá hledět na ty ostatní. To já posoudit nedokážu.

Koupání v opuštěné zátoce

A co bys doporučil ostatním hendikepovaným, kteří chtějí vyrazit?

Je důležité, aby člověk byl celý život opravdu aktivnější. Aby měl pak síly se s tím poprat. Ale vždycky se to dá, vždycky.

Jaké lodě jste si brali, je nějaká lepší varianta pro hendikepované?

Nikdy jsme nešli cestou drahých lodí, kde je víc prostoru a dal by se tam dát i vozík, aby se člověk trochu pohnul. Brali jsme vždycky klasické lodě, Bavarie 45 nebo 55 pro 8 lidí — 4 zdraví a 4 s hendikepem. 

Je něco, co by mohla udělat charterovka? Když bude vědět, že se nalodí vozíčkář?

Širší varianta lávky by byla fajn. Lidi o berlích to nedávají nebo je musí někdo převést, a to na úzké lávce taky nejde. A já vždycky otravuju, že chci motor na člun. Spousta vozíčkářů to neupádluje. A když člověk musí tahat i vozíky na břeh, tak musí čtyřikrát tam a zpátky. 

Vyhrazená místa si neumím představit, ale charterovka by mohla loď zakotvit co nejblíž a třeba bokem. Nebo vyhradit krátkodobé stání jen pro nalodění. Ale fakt nevím, jestli ten přínos by byl tak velkej. Ale mě se blbě mluví za všechny. Já mám trochu neduhy zdravých. Já nějakej schod neřeším. Klidně si slezu z vozíku, ale pro někoho to může být nedůstojný… 

Bereš si na jachtu nějaké vychytávky?

No... plavky. A na jaře jachtařskou bundu. A to je asi všechno. Já si nikam neberu nic extra. Nejlepší je doplnit si věci až na místě. Často je to levnější a nemusím se s tím tahat. Ve výsledku zjistím, že půlku věcí jsem si brát nemusel. A beru si sebou body board („malý surf“), ale to není nic speciálně jachtařského.

Pohoda na jachtě

Kde to máš na jachtě nejradši?

Chorvatsko. Obeplouváme Kornati, pak plujeme na Vis a podél pobřeží. Hledáme zapomenutý zátoky, kde se nemusíme mačkat s ostatními. Hodně si to přizpůsobujeme. Když je parno, plujeme spíš v noci a přes den se koupeme. Když fouká, tak vyjedeme na plachtách, abychom si to užili.

Jak často jezdíš?

Jednou za rok, za dva. Jezdím se dvěma kapitány — jeden má rád vítr a tu pravou jachtařinu, což by ale pro většinu vozíčkářů bylo náročnější. I pro mě je to trochu ostrý pohybovat se ve velkém náklonu. Ale zatím dobrý, zatím jsem nevypadl. Po pravdě ti, kdo potřebují větší pomoc, by asi v extrému měli problém — člověk má co dělat, aby pomohl sám sobě. Zvlášť v prekérkách. Třeba předloni nás chytl orkán, a to bylo hodně veselý....

Co jste dělali, schovali jste se?

My jsme nemohli. Večer jsme zůstali v hůře kryté zátoce. Ráno jsme zjistili, že se něco žene a věděli jsme, že musíme vyplout. A samozřejmě nás to chytlo. Byli jsme na moři jediná loď, nahoře nás sledoval jen vrtulník. Ale dobře to dopadlo.

Svítili jsme na vozík baterkou a už se sbíhali ježovky

Jak je to vlastně s bariérovostí v marinách?

Problém je spíš dostat se z lodě do mariny. Jednou jsme utopili můj vozík. Vraceli jsme se večer a molo bylo výš než záď. Lávku přejdu po rukou, ale vozík mi musí někdo vzít. A kamarád mi ho nesl, šlápl na lávku, vyhákl jí, a jak měl nakročeno, udělal i druhej krok a najednou zmizel i s lávkou, vozíkem v černý díře mezi loděma. Báli jsme se, jestli se vynoří, jestli se nepraštil o něco.

Nejdřív vyplavala lávka, pak on…. Vozík samozřejmě ne. Svítili jsme na něj baterkou a už se sbíhali ježovky. Nakonec jsme ho vylovili na laně s háčkem. Vozík přežil. Optimální pro hendikepované je proto molo v úrovni zádě. A pro někoho je lepší kotvení bokem, je z boku hned na molu. 

A mariny samotné?

Někde jsou super sprchy i záchody. Někde je cedule bezbariérové, ale pak člověk stejně musí přelézt. Na tom by mohli zapracovat.

Jakub nejčastěji plachtí v Chorvatsku

Jak ty odbouráváš bariéry? Jak pomáháš ostatním hendikepovaným překonat strach, nebát se a zkusit to?

Já lákám na pozitivní zážitky, když je strach. Ale u jachtaření je to jinak. Spíš lidem přijde divné, že by byli týden na jednom fleku. Myslí si, že to je nuda. Že se člověk povaluje jak na zaoceánském parníku. Nechápou, že si člověk zajede, kam chce, a super si zajachtaří, když fouká...

Bojí se nudy na lodi?

Nechápu to. Já nemůžu říct, že bych se někdy nudil, i když nefoukalo. Hodili jsme lano, táhli se za lodí, odlívali Neptunovi... Nebo člověk kouká na krásný scenérie, na druhý lodě, učí se, zkouší plachty...nevím. Pro mě to je hračka.

Pro nudu není na lodi místo

Já obecně nechápu, jak se někdo může nudit. Dneska přece člověk může dělat, co chce, nic ho neomezuje. Nepotřebuje miliony, aby mohl něco dělat…může jít běhat, na kolo, na houby, číst, projít se, učit se nový věci. Možností jsou dneska kvanta. Večer jsem někdy naštvanej, že musím jít spát. Že mi uteče x hodin, kdy nemůžu do hlavy dostat nový informace nebo něco někam posunout. 

Čeho se ještě lidé bojí?

Spousta lidí si myslí, že to je strašně drahý. Nevěří mi, že když se objedná loď dopředu, máš svého kapitána, tak za to dáš méně než za dovolenou na pláži. A tak se snažím kamarády lanařit. Ať dáme dohromady bandičku, která bude jezdit a brát i další, aby se to poslalo do světa. Že ta možnost je. A že to vůbec není žádnej problém. Spousta věcí byla v začátcích výlučnou záležitostí a dneska už je to běžná věc. Jako třeba golf. Nebo potápění.

Potápění máš hodně rád?

Já potápění miluju a mrzí mě, že jachtaření nejde spojit s potápěním. Pro mě by to bylo úžasný zpestření. Ale je pravda, že když si chci užít jachtaření pod plachtama, tak bych na to neměl ani pomyšlení, ani čas. Hrozně mě láká potápění se žraloky. Potápěl jsem se s nima v akváriu na Zélandu a tam těch žraloků bylo snad čtyřicet, jeden měl asi čtyři metry a tlamu jako z Čelistí. 

Nebál ses?

Žraloky mám fakt rád a obdivuju je, jsou to neskutečná zvířata. A díky tomu, že jsem byl v Austrálii, tak se jich nebojím. Jednou ke mně jeden připlul a čumákem mě ťukal do čela, měl jsem mezi maskou a haubnou bílej proužek. No já měl oči vykulený i s maskou. Když zjistil, že nejsem k jídlu, odplul :) 

Potápění a neskutečná svoboda

Plachtíš i jinde než v Chorvatsku?

Chodil jsem do Yacht klubu Cere v Praze. Tam mají jednomístné závodní jachty, jezdí se na nich i na paralympiádě. Měl jsem „cuky“, že bych to zkusil závodně, v Čechách nemáme moc jachtařů. Ale pak do toho přišlo cestování, tak jsem to musel odpískat. Ale třeba k tomu závodění, alespoň rekreačnímu, ještě dojdu.

Kde jsi trénoval?

V Praze na Vltavě, je to super. Já si jednou plul, a přestalo foukat, tak jsem čekal na poryv, a najednou za mnou houká parník. Taková malá dušička ve mně byla. 

Jaká to byla loď? Asi hodně odlišná od rekreační jachty?

Je to jednomístná plachetnice, malá, bez motoru. Je hodně technická, spousta nastavování, šňůr — to je super. Mít ji v Chorvatsku, vůbec bych se nezlobil. Já toho ale mám tolik, že vždycky skočím po tom, co je v danou chvíli nejreálnější. 

Na cestách je to často lepší než doma

Máš hodně aktivit, co všechno ještě stíháš?

Pořád se točím mezi prací a charitou, vymýšlím projekty a na jiných se podílím. Pracoval jsem v nezisku a není to úplně moje parketa, jsem spíš byznysový typ. Před lety jsem založil svou neziskovku Adrenalin bez Bariér.  

Ještě to pokračuje?

Už moc ne, není čas. Jednou za rok děláme lyžování na vodní lyži a surfování, ale to už je jediná akce.  Často jsme museli vymýšlet, jak to lidem s problémem přizpůsobit. Postavili jsme takhle motorku pro vozíčkáře. A to byl náš cíl. Ukázat, že to jde! Do té doby se tu dělali jiné sporty — atletika, sálové sporty a nic outdoorového, to bylo pole neoraný. Pak už se to rozjelo. Centrum Paraple založilo outdoorový oddíl… Za mě tedy splněno.

Jedna z akcí neziskovky Adrenalin bez Bariér

Ale my jsme malý píseček. Aktivní jádro se motá ve všech sportech a zbytek se nenechá přemluvit. Je to o lenosti? Nebo nechtějí řešit potíže? Setkávám se s tím pořád. I v cestování. A já nechápu proč… Na cestách je to často lepší než doma. 

Ty máš srovnání, v čem je to jiné?

Já nikdy neměl problém práci sehnat, ale vždy přes známé, člověk nemohl počítat s pomocí. Na Novém Zélandu mi agentura našla práci do týdne — brigádu, ale za peníze, které já měl jako programátor doma. Nebyl to problém.
V Austrálii je zase všechno bezbariérové a tam má vozíčkář rovné možnosti. Ale pak člověk vyjede na Východní Timor, kde je živí jen zemědělství a rybářství… Ti lidé nemají opravdu nic. A tam bezbariérového není nic. Ale všechno tam jde. Tam člověk cítí rodinnou soudržnost, souznění s lidma, který prostě v životě neměli tolik štěstí. A jsou to milý a přátelský lidi. Šel jsem přes celý město pěšky, když tam byl schůdek, hned někdo pomáhal…

Čím to u nás je? Minulostí? Neochotou lidi, nezájmem?

Myslím, že se to nedá schovat za to, že jsme 20 let „pozadu“. Lidi už mají srovnání, není to pro ně nové. Spíš si myslím, že se odkláníme od rodinných a „lidských“ hodnot. Každý hledí na to, aby vydělal a zajistil svou rodinu. Což mi přijde pokrytecké.

V čem?

Každý chce, aby se měli dobře jeho děti a vnoučata, ale, když to přeženu, plastové pytlíky nepřestanou používat. Což mi přijde divný! Já děti nemám, ale myslím, že mi mnohem víc záleží na tom, jak to tady bude po mě, než lidem, kteří děti mají a zanechávají jim planetu úplně zlikvidovanou… 

Lidi se fakt neumějí chovat. A když se neumí postarat o tohle, tak proč by někdo řešil, jestli bude vytvářet místa pro lidi s hendikepem nebo jim dal úlevu? Já teda o ni nestojím a nemyslím si, že to je dobrá cesta. 

Líbí se mi třeba systém Austrálie. Městskou hromadnou dopravu si vozíčkář platí. Ale ta doprava je opravdu bezbariérová. Proč u nás také neudělat taxu a peníze nepoužít na předělání stanic? Tady mi chybí logika. A samozřejmě, že když člověk něco dostane zadarmo, tak si toho neváží.

Na co se těšíš v létě? Co budeš podnikat?

Chtěl jsem jet do Chorvatska. Autem, protože ho znám jen z lodi. A protože jsem nezmar, tak jsem si chtěl přibrat něco smysluplného a mapovat bezbariérovost. Kdyby se to ujalo, byl bych šťastnej… A chtěl bych smazat jednu věc, která mě totálně točí. Hodně lidí nahlíží na bezbariérové úpravy tak, že se to dělá pro vozíčkáře. Jsou tu ale i rodiče s dětmi, kočárky, senioři. Proč to dělit? Bezbariérovost je pro každého jednotlivého člověka. Každý může jít o berlích, skončit na vozíku a zestárnout. 

Ty jsi toho hodně nacestoval, stíháš teď i náročnější cestování?

Hm…Už skoro dva roky se chystám na cestu. Chtěl jsem vždy část cesty podniknout pro nějakou nadaci, fotit a točit, přispěly by i firmy. Ale cestování mě baví, nechci si ho zkazit. Tak teď šetřím, abych mohl jet bez závazků a posouvat to tam, kam já budu chtít.  

Na cestách v Bangkoku

Kam?

Austrálie. Už jsem tam byl dvakrát a vždycky jsem projel jednu část. Teď to chci spojit a projet ji kolem dokola. A chci jet úplně sám. Chci mít čas na focení, lítat s dronem a točit. Kdybych jel s někým, tak to mě nebo jeho bude omezovat. A chci vychytat všechna úskalí. Jak se zařídit, co vzít sebou… Nebude nikdo, kdo by mi pomohl s těžkým kufrem. A mám tam kontakty, když bude nějaká prekérka, mám se na koho obrátit.

Když se povede, vydáš se dál?

Tohle bude takovej pilot pro mě. A pak bych chtěl pokračovat. Jižní Amerika mě láká, Afrika, na Aljašku bych hrozně chtěl. Evropu si nechám na důchod, sice v něm od 18 jsem... Něco jsem už procestoval, ale chci teď ta vzdálenější místa. Mě baví nezávislé cestování. Potkávat se s místními. Být s nimi. To člověka obohatí. Zjistí, že oni pomalu „nemají co do huby“, ale jsou strašně šťastný. A tady lidi nevědí, co s prachama, a jsou nešťastný.

Jakub Koucký v Thajsku  

Máš z lodi kromě orkánu i další adrenalinové zážitky?

Jednu noční plavbu v bouřce. Člověk nic nevidí a zmizí v černý díře mezi vlnama. Já jsem nakonec šel spát na záď.  A jednou jsme se utrhli. Je dobrý, když to člověk zažije, alespoň ví, s čím má počítat. Každá tahle zkušenost člověka posouvá dál. I proto se vrhám do všeho po hlavě. Dělat předčasný závěry, jestli něco půjde nebo nepůjde… to bychom mohli být všichni ještě na stromech. 

Jakub má vodu a moře hodně rád i na cestách

Podělíš se na závěr i o nejhezčí zážitek na moři?

To se nedá říct. Prostě na lodi je to nejhezčí. Mám hrozně rád, když člověk pluje na motýla. V ten moment ta loď vypadá úplně božsky. A užívám si rychlost, náklon lodě. Když člověk poznává hranice, kam loď ještě může. To je super a to mě baví. Hrát si s tím, štelovat, ladit….to je pro mě hrozná zábava.

A moře, čerstvý vzduch, fyzická aktivita a dobrá nálada. Za každého počasí. Mě nevadí, i když prší. Prostě voda k vodě. Patří to k sobě. Člověk je vybavenej. I když jsem zažil plavby, kdy jsem měl veškeré vybavení a stejně mi za krk teklo — a super. Mě to fakt baví. A rád bych si dal i nějakej závod. Něco amatérského.

Pojeď s námi příští rok na Velikonočku. Letos byla úspěšná i jedna turistická loď.

Tak že bych jim to příští rok natřel já? 

Budeme se těšit. Děkujeme a přejeme hodně jachtařských i cestovatelských zážitků!


Jakub mimo jiné spolupracuje se společností Revenium, která pomáhá žít sen lidem se zdravotním, sociálním či psychickým znevýhodněním. 

Zajímáte se o plachetnice? Podívejte se na naši nabídku:

Poradím s výběrem trasy i vhodné lodě