Při plánování trasy plavby daleko na sever by se člověk neměl řídit pouze svým přáním, ale především tím, co je v daném období v dané oblasti možné. V teple domova mne nad mapami ani nenapadlo, že bychom se do grónského Scoresby Sundu, tedy největšího fjordu na světě, nemuseli na konci června vůbec dostat. Naše expedice dostala díky nepřízni počasí nečekaný spád.
Plavba do Grónského Scoresby Sundu: teorie
V arktickém pilotu se sice jasně píše, že první loď může vplout do Scoresby Sundu nejdříve na konci července a poslední nejpozději na konci srpna, ale já jsem si ho plánoval přečíst až v průběhu plavby, kdy na to budu mít dost času.
A tak mi přišlo jako docela dobrý nápad, když mi v polovině května zavolal jeden člen posádky Radim (účastník několika předchozích náročných plaveb), že by se k nám přidal právě ve Scoresby Sundu. Jelikož to ale začalo být zavazující, začal jsem prohlížet servery se stavem ledu kolem východního pobřeží Grónska a zjistil jsem, že je vše ještě kompletně zamrzlé.
Vyplujeme do neprostupného ledu Grónského moře?
Zavolal jsem Radimovi a oznámil jsem mu naše téměř nulové vyhlídky na přistání ve Scoresby Sundu. Také jsem mu ale řekl, že se o to určitě pokusíme. Trochu v žertu jsem mu poradil, ať si zkusí objednat vrtulník a nechá se vysadit na konci ledového pole. Tam na něj počkáme a naložíme ho na palubu. Ještě jsem dodal, ať si půjčí pušku, kdyby náhodou u něj byli lední medvědi dříve nežli my.
Ani jsem nepočítal s tím, že by Radim takovou blbost vůbec zvažoval. Radim je ale muž činu a začal shánět potřebné informace. Zjistil, že na ledovou bariéru ho nikdo nedoveze, ale pušku že mu půjčí. Tak jsme se dohodli.
My zkusíme do Scoresby Sundu doplout, i když to pravděpodobně nepůjde, a Radim tam přiletí a nebude se na nás zlobit, pokud tam nedorazíme. Před odplutím z ostrova Jan Mayen jsme si na meteorologické stanici vyžádali mapu s aktuálním stavem ledových polí kolem Grónska. Zjistili jsme, že sahají 120 mil daleko do moře, a bylo jasné, že se nerozpustí ani náhodou.
Zavolali jsme Radimovi, ať tam neletí. Radim ale už věděl, že Sund je kompletně zamrzlý a tak změnil plán. Rozhodl se, že si v Grónsku na pár dní pronajme psí spřežení. Samozřejmě s puškou na obranu proti medvědům. A do Grónska odletěl.
My jsme plán taky nezměnili a zamířili jsme ze západního pobřeží norského ostrova Jan Mayen směrem ke grónským ledovým polím. Bylo to nějakých 150 mil přímo na západ. A jelikož foukal JZ a my jsme stejně jiným směrem plout nemohli, vydali jsme se tam.
Ice Pack neboli ledovcové pole všude kolem
Já si zatím prostudoval vše, co jsem o plavbě v ledu našel, a zjistil jsem, že v ledu se s maximální opatrností dá plout pouze do 40 % pokrytí moře a že při změně směru větru se ledové pole může během hodiny kompletně zavřít.
První malé plovoucí kry jsme potkali druhý den plavby v 7 hodin ráno, asi 130 mil daleko od Scoresby Sundu. Byla mlha, slabě foukalo a my jsme na plachty s lehkou pomocí motoru pokračovali dál do stále bezpečně řídkého ledového pole.
Motor lodi náhle ztichl...
Asi hodinu před objevením prvních ker jsem přepnul rezervní naftovou nádrž, abychom si přečerpali naftu do hlavní nádrže. Vždy přitom po nějakém čase dochází k zanesení naftového filtru, a pak je nutné motor vypnout a filtr vyčistit, nebo vyměnit. Tuto operaci provádím pouze v případě, že nehrozí žádné nebezpečí.
Tentokrát jsem situaci neodhadl zcela správně. Při prvním zakolísání otáček motoru jsem vlezl do motorárny a motor jsem vypnul. V kokpitu mezitím Kos poklidně kormidloval a Míra si na hlídce nerušeně četl na Iridiu zprávu od své přítelkyně. Po dočtení zprávy a napsání odpovědi zvedl oči od telefonu a s údivem zjistil, že ledové pole dramaticky zhoustlo a všude kolem plují kry.
Zároveň zmlknul motor. Trochu nervózně z paluby zavolal, co se děje s motorem, a já mu v klidu oznámil, že čistím filtr. Z jeho hlasu jsem ale cítil jistou naléhavost, a tak se ho ptám, co se nahoře děje. Míra odpověděl, že všude kolem jsou kry.
Tuleň na kusu ledové kry Na stěžni jsme ještě měli genu a hlavní plachtu a slabý vítr nás pomalu tlačil do ledu. Posádka sundala genu, já urychlil čištění filtru a motor za několik okamžiků opět naskočil. Vylezl jsem na palubu a kolem opravdu bylo docela hodně ledu. Odhadli jsme to tak na 20 až 30 % pokrytí, což je ještě v pohodě.
Plavba mezi krami – jako v mořském bludišti
Nezvolili jsme proto okamžité opuštění ledového pole, pouze jsme se vymotali z nejhustější ledové kaše a otočili jsme na kurz 220°, směr Island. Tento kurz měl vést souběžně s ledovým polem. Poradil jsem se s naším zkušeným polárníkem Vilémem a dohodli jsme se na tom, že z roztříštěného ledového pole postupně vyplujeme ven a vrátíme se k němu asi o 150 mil jižněji. Tam má být souvislé kompaktní ledové pole a mohli bychom na něm potkat lední medvědy.
Několik dalších hodin jsme pluli krami kurzem střídavě mezi 90° a 220°, dle preferencí aktuálního kormidelníka. Z ledového pole jsme se ale stále nedostávali. Pozorovali jsme tuleně, povalující se na krách a na jedné kře jsme ve sněhu dokonce viděli otisky medvědích tlap. Medvěd ale nikde.
Hustota ledového pole stále kolísala a relativně zcela volné pasáže střídaly oblasti s hustším pokrytím. Velikost ker se postupně zvětšovala a já jsem už chtěl zcela opustit ledové pole a vyplout ven na volné moře. Otočili jsme loď směrem čistě východním, což musela podle našeho názoru být nejkratší cesta ven, a sundali jsme hlavní plachtu. Kličkování v mlze mezi krami začalo velmi připomínat motání v bludišti.
Vylezl jsem na první sáling a sledoval, jestli uvidím někde nějaký kanál v ledu, kudy bychom se mohli dostat ven z této kaše. V mlze bylo vidět asi na 1 míli a dohlednost se kolísavě zvětšovala a zmenšovala.
Jirka Zindulka za kormidlem plně soustředěný Jaké další počasí lze při jachtění očekávat:
Neprostupná hradba ker se uzavírá kolem lodi a nás svírá beznaděj
Říkal jsem Vildovi u kormidla, kam má točit, na přídi hlídali vzdálenost od ker a na zádi také. Vilda předváděl skvělou práci, ale postup vpřed byl hodně pomalý. Snažili jsme se plout volnými kanály mezi krami, přičemž jsme museli neustále kličkovat. Ledové pole se dost uzavřelo a v nejlepším případě mělo tak 50 % pokrytí.
Byl jsem šťastný, že jsem si na naši expedici vybral právě ocelového SEELORDA. Občas jsme bokem nebo přídí dřeli o nějakou kru, ale loď držela. Náš úžasný ledoborec! A taky 130 koňový motor Mercedes konal skvělou práci a posouval nás pomalu vpřed a vzad.
Všichni jsme zírali do ledového pole a říkali jsme kormidelníkovi, kudy má plout. Jeden říkal doleva, druhý doprava a třetí dozadu. Bylo to trochu matoucí, ale fakt jsem nevěděl, kudy to je nejlepší. Jeden člověk neustále hlídal na GPS směr, protože po několika ostrých zatáčkách v mlze jsme okamžitě ztratili orientaci.
Opět se střídaly oblasti s řidším a hustším pokrytím, oblasti naděje a beznaděje. Po určité době jsme ale vždy skončili u beznadějně neprostupné hradby ker. Začalo to vypadat dost nepříjemně.
Míra se podíval na mapovém plotteru na trasu, kudy jsme dosud v ledu pluli a hlavně, kde jsme do ledu vpluli. Zatímco tam totiž ledové pole připomínalo řídkou polévku, tady hustou, místy již neprostupnou kaši.
Na palubě speciálně upravené plachetnice Seelord Rozhodli jsme se, že se zkusíme vrátit přibližně po naší stopě zpět. Moře se mezi krami úplně zklidnilo a nebylo tam žádné vlnění. Vítr byl také velmi slabý, ale změnil se z jižního na severní, což mohlo ledové pole zcela přestavět. Otočili jsme loď a chvilku jsme se motali mezi krami zpět po naší trase.
V ledu to bylo velmi složité manévrování. SEELORD na zpátečku jede pouze na jednu stranu a otáčet se v malém prostoru mezi krami bylo krajně obtížné. Cítil jsem na stěžni počínající beznaděj, protože kam moje oko dohlédlo, všude byl samý led. Ať jsme se vydali, kam jsme chtěli, všude samý hustý led.
Pomalu jsme pluli zpět a mlha se trochu zvedla. Uviděl jsem na pravoboku asi ve vzdálenosti 2,5 mil kus volné vody a vypadalo to, že tam ledová bariéra končí. Zavolal jsem to dolů na posádku a řekl Vildovi, ať se vydá tím směrem.
Na zadní stěžeň vyšplhal Míra a také sledoval, kde ledy končí. Cesta na volné moře nebyla dlouhá, ale byla zcela neprostupná. Žádný otevřený kanál v ledu se tam nenacházel. Pouze občas byla vidět mezi krami voda.
Vyčerpávající boj s jachtou místo ledoborce
Zavolal jsem na Vildu, že budeme muset používat kry jako beranidlo a budeme si jimi otevírat cestu. Pak jsem ale slezl ze stěžně a postavil jsem se sám ke kormidlu. Znám tuto loď nejlépe a složité manévrování s ní mi nedělá potíže. Řekl jsem Láďovi, aby zaměřil kurz na volnou vodu.
Za chvíli nám mlha zavře výhled a musíme vědět, jakým směrem se máme držet. Ještě jsem zvažoval, jestli nemáme spustit na vodu člun a pomoci si s ním při odtlačování ker. Po konzultaci s Vildou jsem ale tento nápad zavrhnul. Museli jsme zcela změnit náš postup.
Do teď jsme se snažili hledat volnou vodu a tou se pohybovat. Na volné moře ale žádná volná voda nevedla. Bylo nutné si ji vytvořit. Řekl jsem posádce, ať si vezmou do rukou háčky na odstrkování ker. Nikdo neprotestoval a loď se naježila háčky.
Už když jsem tento povel vydával, uvědomil jsem si jeho směšnost a musel jsem se nad ním zasmát. Krátkým háčkem jsme nedosáhli ani do vody a představa, že s ním odstrkujeme mnohatunové kry, byla více, nežli úsměvná. Ale aspoň nějaký povel. Je důležité, aby kapitán měl jasnou strategii vedoucí k cíli.
Míra na stěžni ukazuje kudy plout Míra ze stěžně mi ukazoval směr, kterým se mám snažit držet, kde není ledové pole tak vysoké a husté. Tomáš s Kosem hlídali příď a Láďa s Vildou záď. Všichni se u toho snažili fotit a Roman točil. Láďa ještě dával pozor na dodržování kurzu, protože mlha zase zhoustla a konec bariéry byl v nedohlednu.
Manévroval jsem s lodí tak, že jsem přídí pomalu najížděl na kry před námi. Jakmile se příď zabořila do kry, tak jsem postupně přidával plyn, příď se na kru trochu nasunula a nadzvedla a kra se pomalu dala do pohybu. Kormidlem jsem dokázal částečně korigovat natáčení a pohyb kry a tak jsme kru sunuli před sebou jako beranidlo ledovým polem.
Menší kry odtlačovala a o větší se opřela a zastavila. Dařilo se nám tímto způsobem otevírat krátké kanály v ledu, kterými jsme složitým manévrováním projížděli. Vítr trochu zesílil a při pomalých manévrech nás tlačil bokem na kry. Opět jediná možnost manévrování byla opřít se přídí o kru a pod plynem při zařazené rychlosti vpřed si natáčet záď do potřebné polohy.
Pomalu jsme postupovali vpřed. Celá posádka skvěle fungovala jako tým. Přestože nebylo zdaleka jasné, zda z tohoto dobrodružství vyvázneme bez následků, nikdo si to nepřipouštěl a dělal svou práci. A všichni naši andělé strážní také odváděli skvělou práci.
Vzdálenost od moře byla v okamžiku, kdy jsme uviděli konec ledové bariéry, asi 2,5 míle. Pomalu, strašně pomalu se zmenšovala. Překonání této vzdálenosti nám zabralo téměř 3 hodiny. Museli jsme při ní spálit velké množství nafty a odtlačit stovky a stovky tun ledových ker.
Vymaníme se z ledového objetí?
SEELORD se neskutečně osvědčil a jeho ocelový trup pro nás byl jistotou, jíž jsme opravdu věřili. Míra na stěžni jasně určoval směr plavby, svým klidným hlasem napomáhal klidu v celé posádce, a my jsme se pozvolna propracovávali ke konci ledové bariéry, jež vypadala velmi kompaktně.
Do něčeho takového bychom se dobrovolně nikdy nepustili. Konečně odsouváme přídí poslední velkou kru a uvolněným kanálem se dostáváme na moře. Úleva ve tvářích posádky byla nelíčená. Chtěli jsme zažít, jak to vypadá v ledovém poli, ale takto si to nikdo z nás nepředstavoval.
Ptal jsem se Vildy, jak se obdobná situace řeší v Antarktidě, a on řekl, že během svých pěti antarktických plaveb se do ledového pole nikdy nedostal. Ale potvrdil, že jinak jsme postupovat nemohli. Pokrytí moře bylo místy 70 až 90 %, a to je i podle arktického pilota neprostupný led.
Po vyplutí z ledového objetí jsme se na několik mil vzdálili od okraje ledového pole a zamířili jsme k Islandu. Mlha se zvedla a my jsme na obzoru uviděli záři ledového pole. Při dobré dohlednosti toto pole odráží světlo a do dálky září jako osvětlené město.
Byl to nádherný pohled na vzdalující se ledové bariéry propouštějící nás ze svého zajetí.
Autor: Zindulka Jiří
Parametry expedice do Grónského moře a na Island
- Loď:
Ocelová dvoustěžňová plachetnice SEELORD postavená do náročných podmínek severských moří. Jde o dvoustěžňový ketch dlouhý 18 m, široký 4 m s ponorem 2 m. Váží 27 t a pohání ho 110 m2 plachet a motor Mercedes 130 HP. Celkově je pro 8+2 osob.
- Plachty:
hlavní plachta, zadní bezanová plachta, přední rolovací gena 2, vytahovací gena 1, genakr 110m², vytahovací kosatka 2, vytahovací bouřková kosatka.
- Trasa této části plavby:
Island Akureyri, ostrov Hrisey, ostrov Grimsey, ostrov Jan Mayen daleko za polárním kruhem, je na něm pouze jedna polární stanice s 18 členy, ledové pole u Grónska, Island Westfjords Isafjardardjup
- Délka plavby:
1400 Nm
- Termín plavby:
30. 5. až 20. 6. 2010
Naše nabídka lodí v teplejších destinacích:
Chcete také vyplout? Kontaktujte mě
