ShapeArtboard 1 copy 3GroupCombined ShapeFill 9icon-phoneGroupicon-boatGroupicon-callArtboard 2Groupicon-doneArtboard 1Zindulka-USP 34

Kolem světa na plachetnici s mořeplavcem Jirkou Denkem

Jiří Denk je jachtař s duší průkopníka. Právě vyplul na své plachetnici Altego II na další etapu své cesty kolem světa. Povídali jsme si o dalších plánech, o plavbách mezi ledovými krami i o tom, jaké to je plout přes oceán úplně sám.
Jiří Denk je jachtař s duší průkopníka. Právě vyplul na své plachetnici Altego II na další etapu své cesty kolem světa. Povídali jsme si o dalších plánech, o plavbách mezi ledovými krami i o tom, jaké to je plout přes oceán úplně sám.
Jiří Denk je zkušený mořeplavec a objevitel neznámých míst. Právě vyplul na své plachetnici Altego II na další část cesty kolem světa a okolo obou Amerik. Svět už ale jednou obeplul se svou první plachetnicí Altego I, jako dvanáctý Čech v historii.
 
Na lodi běžně tráví 5 měsíců v roce a spolu s ním se většinou plaví i manželka Petra a malá dcerka Hanička. Povídali jsme si o dalších plánech, o plavbách mezi ledovými krami i o tom, jaké to je plout přes oceán úplně sám.
 
Když se neplaví, koučuje, inspiruje a motivuje firmy a věnuje se řadě dalších aktivit, které těsně souvisí s rozvojem osobnosti. A některé probíhají i na jachtě, protože mořeplavba prověří opravdu každého.
Mořeplavec Jiří Denk s manželkou Petrou a dcerou Haničkou Mořeplavec Jiří Denk s manželkou Petrou a dcerou Haničkou

Cesty kolem světa mořeplavce Jiřího Denka

V letech 2000 až 2006 podnikl Jiří Denk 30 plaveb.  Přelomovou plavbou byla v r. 2005 přes Atlantický oceán, kde si uvědomil, že i on může plout přes oceány.

V r. 2006 proto kupuje na Novém Zélandě 12 m hliníkovou plachetnici Altego I, se kterou se vydává v dubnu 2007 na plavbu kolem světa. V devíti etapách postupně pluje na Fiji, Papuu Novou Guineu, Bali, Malajsii, Thajsko, Maledivy, na Madagaskar a do JAR. Navštíví i Brazílii, Uruguay, Argentinu, Patagonii, Antarktidu, Chile, Francouzskou Polynésii a Cookovy ostrovy a upluje celkem 32.490 Nm. Svět v roce 2010 obeplul jako 7. česká loď a jako 12. Čech v historii a na pevninskou Antarktidu doplul dokonce jako 1. česká loď v historii

Do roku 2014 ještě obepluje Nový Zéland, plaví se na Fiji, Vanuatu, Šalamounových ostrovech, dále na Papuu Novou Guineu, Austrálii, Mikronésii, Filipíny, Sandakan na Borneu, a také po řece Kinabatangan, do Sultanátu Brunei, na Borneo, přes Singapur, Malajsii a Thajsko. Úplně poslední plavba s lodí Altego I vede z Thajska přes Andamanské ostrovy a Similanské ostrovy zpět do Thajska. Celkem si připisuje dalších 13.870 Nm.

V roce 2014 mění po narození dcery první loď za větší Altego II a vydává se znovu na cestu kolem světa, kterou záhy mění na cestu za obeplutím obou Amerik. Vyplouvá z Nového Zélandu a čekají ho další tři plavby na Antarktidu, do Království Tonga, na Fiji, Vanuatu, Novou Kaledonii a znovu do Francouzské Polynésie, na Gambiery, do Chile a Ushuaii (Patagonie). Zatím poslední, devátá etapa, vedla přes Falklandy, Jižní Georgii do Brazílie. Co čeká Jiřího Denka na té desáté?
 

Jaká tedy bude další, už desátá etapa? Kam vyplouváte?

Čeká mě ta nejromantičtější část světa. Začínám 11. listopadu 2018 v neobvyklém místě – v Surinamu. Potom zamířím na Guyanu, Francouzskou Guyanu, dále na Tobago a Trinidad. Čekají nás Grenadiny a Svatá Lucie. Pak se budeme posouvat na Martinik a Guadalupe.
 
Tam za námi přijede rodina a na to se moc těšíme. Kromě mě, manželky Peti a naší dcerky Haničky, tam budou i dvě Haničky sestřenky. Poplují s námi poprvé, tak to bude velká událost. A tam prožijeme Vánoce.
 

Kam poplujete po Vánocích?

Na Svatý Martin, Anguillu, Britské panenské ostrovy a Puerto Rico. V další části cesty se pak vydáme do Dominikánské republiky, na Jamajku, přes Kubu až na Bahamy. A z Baham už popluju sám a měl bych končit v půlce dubna u New Yorku.
 
A pak podle počasí. Jestli bude teplo, tak nad New Yorkem nebo, pokud bude zima, pod ním. Podle toho, kam mě pustí moje zimomřivost :)
Plachetnice Altego na cestě kolem světa Plachetnice Altego na cestě kolem světa

Jak vlastně kloubíte plavbu s rodinou? Dcera a žena s vámi plují většinu cesty?

Manželka s dcerkou se připojí a poplují společně se mnou víc než polovinu plavby. Teď jsme dali přednost tomu, aby Hanička ještě chodila do školky, takže přijedou až za 20 dní. A společně poplujeme až na Jamajku. Pak holky poletí domů, zhruba na tři týdny, a pak se zase vrátí zpátky.
 
Připojí se k nám totiž větší posádka a holky by se nevešly. A také Peťa je ráda, když alespoň na chvíli může přijet domů. A potom celá rodina poplujeme kolem Kuby až na Bahamy.
 

Jaké to je pro dceru?

Úplně super. Je jí 4,5 roku a má už upluto přes 12 000 Nm. Což si běžný jachtař, který jede jednou za rok do Chorvatska, vůbec neumí představit. Takže je to slušný začátek do života!
 

Co má dcera na lodi nejradši a co ji nejvíc baví?

Dva roky jsme pohybovali jen ve studených vodách – loni jsme pluli do Patagonie, na Falklandy a na Jižní Georgii. A proto předpokládám, že teď v teplých vodách ji nejvíc bude bavit plavání a skákání do moře, potápění a šnorchlování.
Mořeplavec Jiří Denk s rodinou na jedné z cest do Antarktidy Mořeplavec Jiří Denk s rodinou na jedné z cest do Antarktidy

Jaký je obvykle režim s tak malým dítětem na lodi?

Ráno vstaneme, samozřejmě proběhne snídaně a hygiena. A pak nějaká výuka, nebo spíš řízená hra, hrajeme si plánovaně a něco rozvíjíme. Odpoledne je “polední klid”, po obědě volnější hraní. A večer pár pohádek na noťasu a šup do postýlky. I na přeplavbách. Z Georgie jsme pluli dva týdny do Brazílie nonstop a byla to nepohodlná plavba. Ale denní režim se neliší. Možná jenom tím, jestli je manželce blbě nebo ne :)
 

A co děti, když je horší počasí, snáší to lépe než dospělí?

Tahám Haničku od prťava na všechny kolotoče, které vidím. A už od malička jezdí s námi, poprvé byla v 15 měsících a upluli jsme asi 3 000 mil – na Tonga, Fiji, Vanuatu, Novou Kaledonii a na Nový Zéland. Od mala je tedy v tomto prostředí.
 
Dokud dítěti nikdo neřekne, že mu má být špatně, tak si myslím, že mu špatně nebude. Sám jsem zvědavý, až jí doklapne, že jí může být špatně, jestli se něco změní nebo ne. Tak uvidíme.
 

Vy jste velkou část roku na lodi.

Pět měsíců v roce. Ale ne v kuse. Teď jsme byli dlouho, od listopadu do února, čtyři měsíce, a k tomu teď v létě jen měsíc kolem brazilského pobřeží. Jako rodina zase budeme tři měsíce pryč, já celkem pět měsíců. Ale tato etapa je extrém.
 

Jaké jsou potom návraty, když přijedete po pěti měsících na moři do Čech?

Už cestuju tímhle způsobem 12 let. Takže když přijedu domů, tak za dva dny nevím, že jsem někde byl. Úplně to člověka pohltí a rychle se to celé přepne.
 
Když se z cestování stane běžná součást života a životního stylu, tak už neprobíhá ani moc velké těšení. Trochu ano, ale ne nějak přehnaně velké. Třeba já dnes odjíždím a včera jsem teprve začal přemýšlet, co si vezmu s sebou – a určitě jsem něco zapomněl. Člověk přemýšlí, o co všechno se postarat, aby za těch 5 měsíců, co tu nebude, nikde neuvízla složenka nebo řeší takové ty provozní věci.
Plachetnice Altego II v Brazílii Plachetnice Altego II v Brazílii  

Berete si sebou na tak dlouhou trasu něco speciálního? Oproti tomu, když se někdo balí na 14 dní na jachtu?

Ne. Teď jedu na 5 měsíců a mám jen příruční zavazadlo. A nejtěžší jsou piloty a průvodci. Beru i tablet kvůli mapám, notebook kvůli psaní článků a nabíječku na mobil. A to je všechno. A když teď nad tím přemýšlím, tak jsem si zapomněl vzít kartáček na zuby :)
 


Můžeme být historicky první loď, která to dokáže

A na 14 dní vždy naberete posádku, ta pojede určitý úsek a pak se vymění?

Ano. Tuto plavbu jsem rozdělil na 14denní etapy, které začínají a končí tam, kde je snadné přistát letadlem. Většina míst je obsazená, ale pokud někdo chce, ještě se může přihlásit a připojit se k nám na část cesty.
 
Ale třeba mě překvapilo, že na úsek Surinam, Gyayana a Tobago, který považuji za nejzajímavější, protože tam z Čechů na lodi asi nikdo nebyl, se nám přihlásil jen jeden chlapík se synem. Moc tomu nerozumím.
 

Je to obava z neznámého?

Asi jo. Hodně lidí si myslí, že Surinam je v Africe. A on není. Ale stejné to bylo teď v létě při plavbě kolem Brazílie. Byla to krásná romantická plavba kolem brazilského pobřeží. A nikdo se nepřihlásil. A pak mi lidé říkali: my se bojíme, že to je nebezpečné. Přitom je to jako u nás. Člověk tam nechodí do chudinských čtvrtí, to ale nechodí ani v Brně, ani v Praze nejde do vyhlášený čtvrti. Není blázen. Lidé to takhle mají zkreslené.
 
Kupodivu místo toho, aby zvítězila chuť objevit něco neobvyklého, tak zvítězí komfort, touha jet někam do známého. Což mě teda osobně překvapuje nejvíc.
 

Máte z něčeho na aktuální trase obavu? Čeká vás nějaké nebezpečné místo nebo oblast?

Ne. Ne. Je tam Venezuela, ta je trošku problematická a té se vyhneme. Tam popluji první noc se zhasnutými světly. Vypluji brzy ráno, popluji celý den, v noci zhasnu světla a pak už jsem mimo dosah případných problémů ze břehu. Tam je teď ta situace nejistá, ne že by to bylo nebezpečné, ale opravdu je na místě opatrnost.
 
A pak už je všechno bezpečné, nikde žádné zádrhele, stálé pěkné počasí. To, že nás někdo může okrást, to je jasné, například na některých karibských ostrovech je větší kriminalita. Když člověk nechá člun na vodě s motorem, tak ho může někdo ukrást.
 

Všechny informace máte dopředu zjištěné?

Hodně informací k nám přijde, až když vyplujeme. Ptáme se lodí, které kotví tam, kam připlouváme, jaké to tam je. Navzájem si předáváme zkušenosti a tipy. Oni plují z jednoho směru, já z druhého – já jim říkám, tady zakotvi, tady je to dobré a na toto nezapomeň, a to stejné říkají oni mě. Komunita je taková hodně přátelská, výměna zkušeností a informací je zásadní. Takže se ani moc dopředu nepřipravuji.
 

Na co se nejvíc na této etapě těšíte?

Na to, že rodina bude pohromadě v teplých vodách, na to se těším. Konkrétní místo? Těším se na Kubu. Byl jsem tam před 15 lety, tak se těším, jaké to tam bude, moc se mi tam tehdy líbilo.
 
Těším se i na zbytek rodiny. Na Haničky sestřenky, na švagra a švagrovou, kteří s námi poplují poprvé. Na tchýni s přítelem, kteří už s námi pluli. Na Vánoce na Martiniku, kde je všechno takové jednoduché. Bude rodina pohromadě.
 
Přijede i bratranec s ženou, hodně přátel. Je to blízko, letenky jsou levné, lokalita je zajímavá. Je o to velký zájem, ale pár volných míst ještě je.
Jiří Denk s dcerou a žraloci černocípí ve Francouzské Polynésii Jiří Denk s dcerou a žraloci černocípí ve Francouzské Polynésii

Dva roky jste se plavili v chladnějších vodách, předtím v teplých, je to střídání záměr?

Ono se to legračně vyvíjí. Tuhle novou loď jsem koupil koncem roku 2013 na Zélandu. A naši starou loď Altego I jsme nechali na prodej v Thajsku a v Malajsii. Tam bylo teplíčko. Vrátili jsme se na Zéland a tam je počasí takový syrový. A tak jsme vypluli do Pacifiku, Tonga, na Fiji, Vanuatu, do Nové Kaledonie a zpátky, a zase jsme se ohřáli.
 
A pak jsme přiletěli zpět na Nový Zéland, kde to ani v létě není moc na koupání. Řekli jsme si: dobře, už jsme tu 2 sezony, tak kam? Poplujem na východ směr Thajsko a Malajsie, odkud jsme připluli? Nebo zpátky přes Pacifik směr Patagonie?  
 
No a já jsem Pétě slíbil, že jí ukážu Antarktidu, Haničce taky, ale ta si to samozřejmě nepamatuje. Takže zvítězila varianta plout do Francouzské Polynésie. Tam jsme byli celé léto, a i bychom zůstali déle, ale už tam bylo takové teplo, že si člověk říkal – popojedem do té Patagonie. A když je člověk dvě sezóny v Patagonii, tak je tam taková kosa, že si člověk říká, že už by to bylo dobré zase v teple. A tam budeme teď.
 
Příští rok, pokud Neptun dá, tak poplujeme severozápadní cestou z Grónska, nad Kanadou až na Aljašku, kde zase trošku promrzneme. A pak se zase ohřejeme v Mexiku. Když Neptun dá.
 

Máte ještě nějakou vysněnou trasu?

Tady se to trochu dělí. Ta severozápadní cesta z Grónska, to je moje vysněná cesta. Manželky moc ne, ale akceptuje to, protože to žádná česká ani slovenská loď to neproplula. Takže když budeme mít štěstí, můžeme být historicky první loď, která to propluje. A s Haničkou na palubě by to bylo pěkný...
Cesta mořeplavce Jiřího Denka do Antarktidy Cesta mořeplavce Jiřího Denka do Antarktidy  
A potom z Aljašky jsou dvě varianty. Byl jsem osloven, zda bychom pluli severovýchodní cestou, to znamená nad Ruskem a nad Sibiří do Norska. Tam je ale složitá byrokracie. Ale kdyby se ta šílená byrokracie podařila, tak bych to plul. Protože je to jedinečná příležitost, protože to proplulo asi jen 10 lodí na světě. Současné podmínky oteplování tomu nahrávají. Otázka je, zda se zvládne byrokracie, s Ruskem je to opravdu těžké.
 
No a druhá varianta je, že poplujeme směrem do Vancouveru. Na koupání to moc není, ale je to tam krásný. Krásné fjordy jako v Patagonii, možná ještě hezčí. Pak bychom se posunuli do Mexika, kde se zase ohřejeme. A pak by se vidělo. Z Mexika bychom asi pluli na Markézy, tam jsem ještě nebyl. A těsně potom by se uzavřelo obeplutí obou dvou Amerik, což žádný Čech ani Slovák neudělal.
 


Dobrý den, prosím vás, já bych si chtěl půjčit loď

Jak jste vlastně začínal s jachtingem?

To je veselá historka. Myslím, že to byl rok 1999. Šel jsem kolem kanceláře, kde se půjčují lodě a řekl jsem: Dobrý den, prosím vás, já bych si chtěl půjčit loď. A takhle to celé začalo. Ještě ten týden jsem jel do Chorvatska udělat si papíry, protože jsem je neměl. A hned za týden jsem si půjčil loď. Ne, nikdy jsem o tom nesnil, ani to nebyla moje vize. Ale je pravda, že jsem vždy inklinoval k živlům. Lítal jsem na rogalu, paraglidu, jezdil jsem na koních. Takže to jsem měl vždycky rád, kontakt s živlem.
 

A létáte ještě?

Už nelítám, protože tu většinou přes léto nejsem. To jsou zkrátka dvě věci, které se nedají skloubit. Upřímně řečeno, se mi po lítání fakt stýská. Je to srdeční záležitost, ale loď je pro mě víc. Je to jedna z mála věcí, které jsem oželel, mrzí mě to, ale tak to je.
 

Zpátky k začátkům...

První rok jsem byl v Chorvatsku dvakrát, druhý rok už čtyřikrát a další rok osmkrát. Takhle se to nastartovalo. A pak jsem si půjčil loď v Norsku, Řecku, v Itálii a ve Francii. A pak už to byl přirozený vývoj. Když člověk chce jet víckrát na loď, tak je těžké dávat dohromady posádky a je celkem logické, že člověk přemýšlí nad vlastní lodí.  A za šest let potom, co jsem byl poprvé na lodi, jsem koupil vlastní loď na Zélandě a vyplul.
 
Co musím říct – pokud si teď čtenáři říkají, že se jim to líbí a že se na to musí víc připravit, tak bych je chtěl ubezpečit, že nebudou nikdy připraveni. Že prostě musí vyplout. To jsou věci, které se člověk nemůže žádným jiným způsobem naučit než tím, že vypluje.
Tučnáci na cestě do Antarktidy Tučnáci na cestě do Antarktidy

Co bylo nejtěžší?

Potom, co jsem koupil loď. Poslední den na Zélandu jsem si ji vybral, nebo spíš si ona vybrala mě. Předchozí majitel, kterého jsem nikdy neviděl, byl Francouz, a vše o té lodi bylo ve francouzštině. A já nerozuměl ničemu. Expediční loď, na které člověk pluje větší vzdálenosti, je totiž úplně jiná než klasická charterová loď.
 

V čem je specifická?

Altego I byla hliníková 12metrovka a měla motor hodně těžce přístupný. Při charteru se člověk nenaučí o motorech nic. Když se rozbije, tak zvedne telefon a řekne: já vím co tomu je, je to rozbitý. A někdo přijede, opraví to, omluví se, dá mu slevu a tím je to pořešený. Ale tady není komu volat.
 
Když se poláme motor nebo když jsem nemohl najít přepínání mezi nádržemi na naftu. Nebo je tam soustava čerpadel, který člověk vůbec nerozumí, neví, jak je tam provedené nasávání sladké a slané vody a výpustě. Člověk na to kouká a ničemu nerozumí. Protože na těch charterovkách je to všechno jednoduchý.
 
Samostatná kapitola je navigace. Teď už je jednoduchá, jsou mobilní aplikace, kdy člověk ťukne prstem. Ale když jsem začínal v roce 2007, tak nebyla. Pochopitelně i elektřina na každé lodi tohoto typu je originál a je to hrozně těžké se v tom orientovat, když člověk není zkušený.
 
Altego II měří 16 metrů, má 2 motory a 2 kýly. Ta první loď měla vysouvací kýl, to samozřejmě člověk taky nikde neuvidí.
 

Jak zvládáte opravy na lodi, musel jste se hodně naučit?

Člověk musí být soběstačný. Jsou lehké věci, ale samozřejmě i těžké věci, které opravit nejdou. Při plavbě na první lodi se polámala nejnovější součástka. Startér, který jsem koupil na Zélandu. A neopravíte to, protože se ulomil pastorek.
 
Ale musím být vždy schopen to rozebrat a podívat se, jestli tam není nějaká šance to alespoň provizorně zprovoznit. Tady žádná šance nebyla. Člověk se musí naučit relativně hodně, hlavně o motorech.
Oprava a broušení plachtenice Altego II Oprava a broušení plachtenice Altego II

Člověk musí být pořád ve střehu

Jaké jsou posádky, které se s vámi plaví? Jsou také zkušení a můžete se o ně trochu opřít?

Ne, ne, ne. Člověk se může opřít jen sám o sebe a celý život to tak je. A kdo si myslí, že to je jinak, tak si myslím, že spíš žije v iluzi. Kapitán je tam od toho, aby si s tím poradil.
 
Já už jsem plul hodněkrát i úplně sám. Při plavbě kolem světa v letech 2007 až 2010 jsem plul sám zhruba 3000 Nm. A pamatuju si, jaké to bylo, když jsem poprvé plul sám 5 dní. A pak jsem plul 9 dní sám, pak 14 dní a člověk si na to zvykne. Když jsem plul ze Zélandu do Francouzské Polynésie, tak to jsem plul 3 týdny sám. A při plavbě z Francouzské Patagonie do Patagonie, tak jsem plul 34 dní sám. A na to jsem ale docela pyšnej.
 

Jak to probíhá, když je člověk na lodi sám, co je nejhorší?

Hodně důležité je, jestli je tam provoz nebo tam není provoz. Od toho se odvíjí ten režim. Když tam je provoz, tak člověk může spát jen tak 15 minut v noci v kuse, pak musí vstát, podívat se kolem a zase na 15 minut usnout.
 
Samozřejmě jen za předpokladu, že jede autopilot a že nevypadává. A že není nějaká divočina. Přes den to pak dospí. Přes den člověk může spát i půl hodiny nebo i tři čtvrtě hodiny,  když je dobrá viditelnost, protože ty lodě se můžou vyhnout. V noci je viditelnost pozičních světel prd, to je nic.
 

A když není provoz?

A když není provoz, třeba uprostřed oceánu, tak v noci spím i půl hodiny. Spím u budíků, myslím třeba autopilota, a jakmile nějaký pípne, tak mě to okamžitě vzbudí. A natahuji si budíka, abych zkontroloval směr větru, jestli se nezměnil, protože vítr se samozřejmě vyvíjí, může se měnit. Když není provoz, tak je to všechno takové klidnější. Jinak člověk musí být pořád ve střehu.
 

Když člověk pluje sám, vidí věci jinak, jak na to reaguje psychika?

Já si myslím, že člověk, který chce slyšet sám sebe, se musí izolovat od vnějších vzruchů. A je jedno, zda třeba jede na týden do tmy nebo jde na dlouhou túru sám, s báglem na zádech po hřebenech hor, nebo putuje do Santiaga de Compostela, cvičí 5 let intenzivně jógu a dokáže se prodýchat nebo praktikuje holotropní dýchání. Těch cest do vlastního “vnitřku” je vícero.
 
A mořeplavba, plout týden, dva, aniž by člověk viděl břeh, je svým způsobem meditace. Člověk se dostává dovnitř sebe a je sám se sebou nutně konfrontován. Řekl bych, že je minimálně  20 % lidí, na kterých, když zmizí břeh z dohledu, člověk úplně vidí, jaký mají vnitřní problémy. Nejede TV, rádio, nemají mobil, nemají vzruchy, přestanou vidět pevný bod a mají problém být sami se sebou. Přestože třeba není ani žádná bouře.
 

Stalo se někdy, že někdo úplně zpanikařil?

Párkrát se mi to stalo. Asi nejhorší případ byl, kdy se jedna holka úplně sesypala. Přitom už se mnou na lodi pár dní byla, takže to nebyla její první zkušenost. Ale tady, když přestala vidět břeh, naprosto hystericky, ale naprosto hystericky se sesypala, to bylo drsný, náročný.
 

Co pomohlo, podařilo se to vrátit zpátky?

No se zatnutými zuby. Pluli jsem 14 dní, břeh zmizel čtvrtý den, pak už to byl jen týden. Prostě to člověk musí vydržet. Nemělo cenu na ni nijak mluvit. Ještě v jednom případě to bylo podobně zlé. Ale to, že se lidé dostávají do nějakých vnitřních problémů, ne tak velkých, člověk vidí často.
Delfíni na cestě kolem světa s plachetnicí Altego Delfíni na cestě kolem světa s plachetnicí Altego

Vzít si někoho, s kým jste nebyli dva týdny na oceánu, je riziko

Posádky, které s vámi poplují, dopředu znáte?

Ze Surinamu pluji s chlapíkem, který bere 9letého syna a nikdy jsme se spolu  díky vytíženosti neviděli. Párkrát jsme si telefonovali. A mě to nevadí. Já to beru tak, že to záleží i trošku na “vesmíru”. Že to není náhoda, že i já se mám něco naučit. A i proto se mi to stává málokdy. Ale vím, že se to někdy stane.
 
Zbývající posádky jsou přátelé, rodina, lidi, které trochu znám, někteří berou i kamarády, které neznám. Je to loterie, ale nemá cenu to řešit. I kdybych je viděl, tak nerozpoznám, jak ten člověk bude reagovat.
 
Raději plout sám než mít v posádce blbce, to je jasná volba. I když celý život pracuji s lidmi, stejně se v těch lidech nedokážu vyznat. Už to beru jako standard, že jednou za dlouhou dobu se někdo takový v posádce objeví. I když ho člověk zná a 5 let s ním “chodí na pivo”, tak dokud ho nevystavíme nekomfortní situaci, vlastně nevíme, kdo to je.
 
Proto z legrace říkám každému, kdo se chce vdát nebo oženit, že vzít si někoho, s kým jste nebyli dva týdny na oceánu, je riziko, hazard. A tím nemyslím plavbu v Karibiku od hospody k hospodě, tím nemyslím gastrojachting. Ale nemusí to být jen v kajutě na oceánu. Může to být v kempu za deště ve stanu. Nebo v horách. Když člověk zabloudí, trošku přimrzne a hrozí, že zatmí… Prostě takovej typ situací.
 

A co vás nejvíc štve na takových lidech?

Nevím, jak tu vlastnost pojmenovat… Vidím to třeba na závodech, které jsem pořádal. Někdo je poprvé na lodi. První den je vyjukaný, druhý den se rozkoukává, třetí den je to dobré a čtvrtý den už radí. Hele, poslechni, ty bys měl jet tam, ty bys měl povolit tohle lano, a neměl bys zaklikovat? Co je to za vlastnost? Nesoudnost lidí?  Občas se zkrátka objeví typ člověka, který je chytrý jak rádio, přitom v životě nedokázal nic.
 


Masakr a vítr 200 km za hodinu

Jaký je váš nejdobrodružnější zážitek na moři?

Jsem vždycky rád, když to všechno dobře dopadne. To je to nejzvláštnější. To, že se nějaké věci polámou, no to se vždycky polámou, tomu se nedá vyhnout.
 
Když jsme pluli na Jižní Georgii, tak po čtyřech dnech plavby přišla na Falklandách bouře s větrem 200 km za hodinu. Naštěstí jsme byli schovaní. To byl masakr a nejprudší vítr, kterej jsem kdy viděl.
 
Potom, když jsme osm dní pluli na Jižní Georgii, tak se noc před doplutím polámalo topení. To jsem myslel, že mě trefí! To je na úrovni Mysu Horn, to je opravdu kosa, normálně zima. Člověk absolvuje tolik různých ústrků, musí toho tolik prožít a přežít a pak se poláme topení.
 

Jak jste to přežili?

Naštěstí jel generátor, který ne vždy jede, ale tentokrát jel. A měl jsem přímotop, takže jsme si v jedné kajutě na hodinu ráno a večer zatopili. Přes noc jsme byli zalezlí ve spacácích a přes den venku, to nebyla zas taková zima, okolo 12 stupňů.
Jiří Denk na pevnině při cestě na Antarktidu Jiří Denk na pevnině při cestě na Antarktidu

A jak jste zvládli tu bouři na Falklandách?

Byli jsme vyvázáni na krytém místě za nákladním molem. A z osmi lan, kterými jsme byli přivázáni, dvě praskla a dvě se předřela. Během pár hodin. To jsem akorát vykoukl ven, jestli nějaká lana drží a jak drží. Představa, že bych vzal jiný lano a šel to vyvazovat, ta byla naprosto nemyslitelná. Měřič větru jsem ztratil při 60 uzlech větru, ten se zničil a spálil. A pak hlásili, že zaznamenali přes vítr 100 uzlů, což je těch 200 km/h.
 

Měl jste nějaký záložní plán, co budete dělat, když další lana nevydrží?

Kdyby opravdu praskla další dvě a viseli jsme jen na dvou lanech, tak samozřejmě člověk musí jít a musí to lano nějak uvázat. To bych určitě udělal, to je jasné.
 
Jednou, myslím v roce 2010 v Patagonii, když jsem se poprvé vrátil z Antarktidy s první lodí, tak tam nás taky zastihla bouře asi 130 km/h a urvalo nám to kotvu. A v tom větru jsem musel jít a někam lano přivázat. Ale když člověk musí, tak musí.
Plavba z Ushuaia na Falklandy a Jižní Georgii Plavba z Ushuaia na Falklandy a Jižní Georgii

A nejhezčí zážitek?

Člověk si musí uvědomit, že když se dlouhodobě plaví, tak až 98 % situací jsou krásný, příjemný, pohodový – romantika. To, na co se lidi ptají nejvíc, a o čem se píše, to jsou ty zbývající 2 %.  Taky o těch hezkých zážitcích se špatně mluví. To člověk řekne: no to bylo krásně, a druhý den bylo taky krásně, a třetí den bylo úplně nejkrásněji. To není moc zajímavý :)
 
Ale co byly opravdu nezapomenutelné zážitky? Když jsme s Haničkou byli v Antarktidě, byly jí necelé 3 roky a chodila mezi tuleni a tučňáky. Na to vzpomínám strašně rád. Že zažila něco, co je naprosto nesrovnatelné s ničím.
 
V Jižní Georgii to bylo ještě silnější. V Antarktidě jsme třeba viděli 5 000 tučňáků v jedné kolonii, ale na Georgii jsme byli na pláži, která měla asi 5 km a bylo tam 400 000 tučňáků. Já, manželka a dcerka, 400 000 tučňáků a v okruhu 100 km ani jeden člověk.
To jsou zážitky…
Jiří Denk s dcerou Haničkou mezi tučňáky a lachtany Jiří Denk s dcerou Haničkou mezi tučňáky a lachtany
A také když jsme s Haničkou byli ve Francouzské Polynésii v jedné zátoce. Byli tam žraloci černocípí, a ti jsou kamarádští, i když mají i metr a půl. To jsme s Haničkou drželi za ruce, chodili v zátoce a asi 10 žraloků plulo kolem nás. Na to rád vzpomínám, protože člověk ví, že jsou hodní.
 

Děkujeme a přejeme hodně štěstí na cestě kolem světa!

A kdybyste se chtěli ke krásnému dobrodružství připojit a plout část trasy s Jiřím Denkem, podívejte se na volná místa, termíny a trasu plachetnice Altego II. Aktuality z Jirkovy cesty kolem světa můžete sledovat i na facebooku Plavba kolem světa s Altegem.