Pavel Kocych je zkušený jachtař, instruktor i zkušební komisař. Velmi často ho můžete potkat
v drsnějších vodách Baltu, kde při sportovních plavbách zasvěcuje do tajů jachtingu další nadšence. Co ho tentokrát překvapilo ještě před vyplutím do nespoutaných severských vod?
Zamrznutí na Baltu očima Pavla Kocycha
Loni na jaře jsem se rozhodl uskutečnit další z mnoha Baltských plaveb. Bylo to na konci března, začalo astronomické jaro, slunce se každým dnem intenzivněji opíralo o Zemi a příroda se v mé rodné Praze zvolna chystala vypučet. A jak jinak než plavbou na moři lépe přivítat návrat jara?
Přes noc jsme se auty přesunuli kolem Drážďan a Berlína téměř čistým severním kurzem
na pobřeží Baltu a dále přes vysoký most ve Stralsundu ostrovem Rujána až do našeho výchozího vnitřního přístavu. Do malého ostrovního městečka Breege, kde jsme časně ráno zaparkovali na parkovišti za přístavem.
Vystoupil jsem z auta, a protože na návštěvu kanceláře místní charterové společnosti Mola bylo ještě moc brzy, šel jsem se podívat na naši pětačtyřicetistopou loď. Byla tam. Leskla se
v paprscích vycházejícího slunce, jediná u dřevěného dlouhého mola a připravená na naši plavbu. Jen moře bylo tak podivně klidné.
Během chvíle jsem byl nazpět u auta.
“Asi to nepůjde, máme menší problém,” říkám posádce, která ve vidině brzkého vyplutí zrovna z auta vytahuje můj kdysi červený, omšelý loďák. “No to si děláš legraci?” vypadne z jednoho z nich. “Nedělám, běžte se podívat”. Všichni udělali pár kroků, tak aby přes dřevěnou boudu viděli na přístav. A na tu jedinou “naši” plachetnici.
"To je taková místní anomálie"
Stále tam byla, osamocená, v té podivně netypicky klidné hladině. A kolem ní labutě a kachny.
Ale ti ptáci kolem ní neplavali, oni chodili! Ta rovná klidná hladina s malinkými vlnkami totiž nebyla voda, ale led. A ten se rozprostíral až kam jsme okem dohlédli.
Přibližně 300 metrů do rujanské zátoky, z ledu v dálce vykukovaly jen osamocené červené a zelené tyče plavební dráhy. Za nimi se leskla opravdová volná mořská plocha. Ta, na kterou jsme potřebovali. A ty malé zčeřené vlnky na ledu kolem mě zamrzly do prapodivných obrazců.
Tak jsme tam společně stáli v tom vycházejícím jarním slunci, osmice českých námořníků připravených na jarní plavbu napříč Baltem do Dánska a Švédska, a nevěděli, jestli se máme smát nebo plakat. Zvláštní, skoro by se dalo říct i komický pohled…
Netrvalo dlouho a objevil se první německý technik. Mrkl se na moře, přejel nás pohledem a zmizel v přízemní kanceláři na břehu. Za chvíli přijel další, a s telefonem u ucha zmizel rovněž
v kanceláři. Za chvíli se oba objevili na dřevěném molu u plachetnice. Laťkou zkoušeli tloušťku ledu. Led byl příliš slabý na to, aby udržel člověka, ale dostatečně silný na uvěznění laminátové lodě.
Přišel jsem za nimi a tázavě se na ně podíval.
“To je taková místní anomálie,” řekl jeden z nich anglicky. A dodal, že led, vzhledem s teplotě lehce nad nulou, se tak do dvou dnů rozpustí.
“Ale my nemůžeme dva dny čekat, máme loď pronajatou jen na čtyři dny. Potřebujeme dnes vyplout!”
“Hmm,” zamyslel se druhý z techniků a pak za pak dodal: “chvíli počkejte,” a následně odkráčeli
z mola.
Pramička ledoborcem
Za chvíli jsem je oba viděl, jak u protějšího břehu přístavu startují malý odrbaný kovový člun
s přívěsným 20koňovým motorem. A jejich malý “ledoborec” se následně zakousl do ledu. Napřed se nic nedělo. Jeden z techniků túroval motor, zatímco druhý bidlem s ocelovým hrotem se statečně na přídi pral s ledem. A pak led před přídí začal praskat a člunek se po centimetrech prodíral vpřed krami a tříští.
Trochu to vypadalo jako zmenšená modelová situace ledoborce za plavby pod Zemí Františka Josefa. Jen velikost ledoborce a tloušťka ledu byla výrazně menší… Samozřejmě to ale nedopadlo, po půl hodině řvaní motoru a proražených třiceti metrech ledové cesty to oba námořníci – technici vzdali.
Ale co by to bylo za příběh, kdyby neměl šťastný konec. Mezitím, co oba válčili s ledem, přijel
do kanceláře společnosti jejich šéf, rozumně vyhodnotil situaci a domluvil nám loď z vedlejšího nezamrzlého přístavu Wiek, který byl vzdálen necelých 20 minut autem. Takže za další hodinu jsme již stáli u betonového mola s řadou vyvázaných zazimovaných plachetnic, ze kterých jsem si mohl vybrat jakoukoliv.
O další hodinu později jsme již konečně vyplouvali, sice bez vody v nádrži, ale zato na nové pětačtyřiceti stopé Bavarii s celospírovou plachtou a dvěma kormidelními listy vstříc našemu dalšímu jarnímu baltskému dobrodružství.
Vzhůru na Kodaň
A o dalších 20 hodin později, po příčném přeplutí Baltu u pobřeží Dánska v plavebním kanálu
mezi větrníky před přístavem København (Kodaň) mně ledová tříšť kolem nasypaných kamenných břehů pokrytá bílými vyvrženými krami vyvolala jen lehký úsměv na tváři.
Autor: Pavel Kocych
Chcete si také pořádně zaplachtit v drsnějších baltických vodách? Poplujte s námi na kondiční plavbu na Balt. Nebo vyzkoušejte naši letošní novinku. Navigačně složitou, ale opravdu překrásnou plavbu na romantické severské Ålandy.