Plavba Palma de Mallorca – Gibraltar – Madeira - Gran Canaria
1450 Nm
14.10.2017 – 2.11.2017
Loď: Marusia I, Benetau 50 Sense
Posádka
Kapitán Hombre (50), Anna (41), Petr K. (45), Petr V. (45) – všichni celá plavba,
Martin (32) – Mallorca - Madeira, Ivan (32) – Mallorca – Gibraltar
Praha - Palma de Mallorca – Alicante 14.10. – 17.10.2017, 190 Nm.
Loď Marusia I, majitelská verze Benetau 50 Sense, pod velením kapitána Hombreho, vyplula již 30. září 2017 ze Splitu a právě na Mallorce dochází ke kompletní obměně posádky (kapitán zůstává). S posádkou se setkávám poprvé v Praze na letišti a společně odlétáme na Mallorcu, kde jsme si předem domluvili transfer prostřednictvím Čecha Milana, žijícího na Mallorce, který nás za 2 kartony Plzní dodávkou odváží až k lodi. Je hrozně fain, posedí s námi ještě na lodi a vypráví, jak se k práci na Mallorce dostal. Z hospody dorazí ještě někteří členové předchozí posádky a tak se dozvídáme perličky z I. etapy plavby.
Druhý den ráno vyrážíme na nákup do města. Je neděle a tak se obáváme, že větší supermarkety budou zavřené. V centru se běží maraton a tak přeskakujeme mezi běžci, abychom se dostali, kam potřebujeme a já vzpomínám na svou účast na různých běžeckých akcích, které nejsou až tak dávnou, nicméně jsou, minulostí.
V centru nacházíme otevřený El Corte Ingles a v jeho zázemí obrovský supermarket. Nakupujeme pořádnou zásobu jídla a pití a pěkně si to odnášíme na loď „v teplejch“, protože, jak to u maratonu tradičně bývá, silnice jsou uzavřeny, takže pokud chceme odpoledne vyplout, tak nám nic jiného nezbývá. Ještě se stihneme zastavit v lékárně, kde se poptávám po nějakých prostředcích na mořskou nemoc – vím, že to přijde a v ČR, kromě Kinedrilu, člověk nic nesežene. Četla jsem o náplastích, ty však nemají a tak tedy kupuji náramky na ruce Sea Belt. Z mořské nemoci mám největší obavy, co se plavby týče. Už jsem si užila svoje ve Skotsku a tak vím, co mne čeká. Moc pěkně popsal mořskou nemoc ve svém článku a v nejnovější knize MUDr. Jan Hnízdil, který absolvoval stejnou plavbu, na stejné lodi a ve stejné kajutě o půl roku dříve, jen opačným směrem. Jeho článek je tak vtipný, ale zároveň autentický, že si z něj dovolím citovat:
„Představa idylické plavby s opalováním, koupáním, rybolovem a psaním knížky vydržela jen dvě míle. Jakmile jsme opustili závětří Gran Canaria, opřel se do nás protivítr, zvedly vlny. Jako první se utrhla otěž kosatky, po ní otěž hlavní plachty….Pořád proti vlnám. Pořád proti větru. Mořská nemoc nikoho nešetřila…. Prostředky medicíny totálně selhaly. Bez zvracení se dalo setrvávat buď na palubě, v záchranné vestě „harnesu“, jištěný dvěma karabinami, s očima fixovanýma na horizont, nebo v kajutě, vleže na břiše, s očima zavřenýma. Zvládnutí asi osmimetrové uličky hrůzy mezi palubou a kajutou se neobešlo bez pádů, modřin a těžké nevolnosti. S mořskou nemocí bychom se ještě vypořádali. Mnohem větším problémem byl spánek. S Luckou (manželkou MUDr. Hnízdila, pozn. autora) jsme měli největší kajutu na přídi, která ale byla nejvíc vystavená nárazům vln. Lodí zmítaly takovou silou, že jsme chvílemi ztráceli kontakt s podložkou, levitovali. Bezprostředně po stavu beztíže následoval stav obrovské tíže a tvrdý dopad na postel. Při křižování proti větru a náklonu lodi jsme se navíc přesýpali za strany na stranu jako pytle brambor. Lucka to srovnávala s pobytem v mixéru. Já si připadal, jako by do mne někdo neustále kopal. Za čtyři dny a tři noci jsem nespal ani minutu. Vyčištění zubů nemožné. Malá potřeba značný, velká nepřekonatelný problém. Postupně jsme omezili příjem vody i jídla. Nebyl čas, podmínky ani chuť. ….Konečně jsem také pochopil, co znamená doporučení duchovních vůdců: „Žít v přítomném okamžiku.“Všechny síly a myšlenky jsme soustředili na udržení se na palubě a udržení kurzu lodi. Tady a teď. Jako mantru jsem přitom opakoval Duškovo: „Vyděržaj moloděc.“
Příďovka – největší a nejlepší kajuta na lodi…. už nikdy víc… maximálně na přesuny mezi ostrovy v Chorvatsku
Druhý den po našem příletu na Mallorcu, okolo 13 hodiny, vyplouváme. Nejdříve na motor, za jižním cípem vytahujeme plachty, fouká nám na předobok 15 – 18 kt, jedeme 7 – 9 kt. A mořská nemoc přichází.
Opět musím citovat MUDr. Hnízdila, ale po zkušenostech ve Skotsku jsem nyní byla lépe připravena – sadu teplého prádla jsem měla přichystanou na boku postele, v případě nevolnosti jsem ji rychle chňapla a utíkala na palubu, kde jsem se převlékla. I když, také to nevyšlo pokaždé….
„Bez ohledu na to, jestli člověk ve volném čase spal nebo zvracel, noční hlídce se nevyhnul. U kormidla jsme se střídali po čtyřech hodinách, ve dvojici, kdyby jednoho smetla vlna. V kajutě jsem se na hlídku oblékal asi půl hodiny. Vleže, se zavřenýma očima, bez zvednutí hlavy. Nejdříve jsem si natáhl jednu ponožku, pár minut odpočíval, pak druhou, gumové kalhoty, holínky, bundu, harnes. Pak sprint uličkou hrůzy ke kormidlu.“
Kdo to nezažil, nepochopí. I sebemenší pohyb vyvolá zvracení, člověk se bojí pohnout. Ulička hrůzy se stává středobodem všech vašich myšlenek – stihnete to? Každý pohyb je tak obtížný, pouhé zvednutí ruky… Zvednutí se celého a vyběhnutí na palubu vyžaduje značnou odvahu, fyzickou sílu (loď se obvykle zmítá ve vysokém náklonu) a psychickou přípravu. Mně to tentokrát nevyšlo, snažím se, ale potupně vrhám v hlavní kajutě do dřezu na nádobí a cestou stíhám něco upustit…. Naštěstí jsem mořskou nemocí trpěla jen první noc po vyplutí, přesto jsem se po celou dobu plavby neustále musela hlídat, abych nedělala to, co ji může vyvolat. Párkrát mi bylo zase zle, ale dokázala jsem to ustát. Stejně jsem ale po celou dobu naší plavby měla v kapsách všech bund, v hlavní kajutě, i naší příďové, připravené sáčky, kdyby to přišlo.
V noci balíme hlavní, necháváme jen genu a frčíme na čistý zadák. Ráno už je mořská nemoc pryč, skáčeme do moře, dobrodružství před námi. Vytahujeme genakr a kapitán si pochvaluje, jak je fain, že ho máme. Nicméně zmiňuje, že není dobře opravena vada – je vidět, jak je sešitý v horní části, ale způsobem, který značně odporuje zákonitostem větru, takže tohle nemohl opravovat nikdo, kdo plachtám a síle větru rozumí. A tak taky, že jo - a je po parádě - okolo 18 hodiny rána a lovíme genakr z vody. Praskl přesně ve švu, který kapitán kritizoval a přirovnával k práci švadleny, co zašívá gaťky. Ještě mnohokrát pak na něj v průběhu plavby vzpomínal, jak by bylo fain, ho mít. Realita je ale taková, že ho čtyři chlapi loví z vody, balí do pytle a ještě máme co dělat sundat jeho zbytek z 26m vysokého stěžně, co zůstal vyset po odtržení. Co se dá dělat, vytahujeme genu a těšíme se na Alicante, kde se právě chystá Volvo Ocean Race a to by žádnému jachtaři, plujícímu okolo, nedalo, aby se tam nezastavil. Večer jsme tam a v marině platíme nehoráznou cenu 98 EUR za stání, asi díky závodu.
Alicante – Volvo Ocean Race – 17.10.2017
Volvo Ocean Race – největší jachtařský závod světa, který se koná jednou za 3 roky – to si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. V Alicante je opravdu živo, prohlížíme si závodní lodě, vesničku, počítáme, kde by nás mohli závodníci předjíždět, typujeme vítěze, nicméně kolem odpoledne vyplouváme, čeká nás ještě dlouhá cesta a počasí nevypadá moc dobře.
Alicante – Almería - 17.10. – 18.10.2017, 160 Nm.
Jsme asi 200 Nm před Gibraltarem a před námi se kupí bouřková mračna. A je to tady. První fouknutí z bouřkového mraku bylo asi 35 kt. Co předpověděli, to přichází a tak se rozhodujeme změnit kurs směrem k nejbližšímu přístavu, kterým je Almería, kde se také večer, při silném bočním větru, vyvazujeme na dva mooringy na poslední volné místo v marině.
Almeria – Almerimar 19.10.2017, 30 Nm.
Poté, co jsme si udělali rychlý výlet do města Almería, po obědě vyplouváme. Předpověď nevypadá dobře, refujeme hlavní, vítr zesiluje z 12 – 20 kt, refujeme i genu, vítr stále zesiluje až na 30 kt. Vlny dosahují výšky skoro 4 metrů. Začíná mi být zle a některým členům posádky také. Proto musím zůstat na palubě, vím, že pobyt dole, obzvlášť v naší příďové kajutě, je jistá mořská nemoc. V ostrém náklonu, celá promočená, se proklínám, že jsem si nevzala jachtařské kalhoty, neboť každou chvíli se přes palubu převalí vlna a smočí nás od shora dolů. K naší velké úlevě kapitán rozhoduje, že nás nebude dál trápit a měníme kurs směr Almerimar. (Tedy jistě by nás i trápil dál bez sebemenších výčitek, ale po vyhodnocení situace - výkon versus vynaložené úsilí a náklady - zhodnotil situaci jako neekonomickou.) Počítám, kolik ještě hodin zbývá do přístavu a přemýšlím, jestli to vydržím nepozvracet se. Držím se zuby nehty zapřená o cokoliv, co drží a ke konci už se bojím pohnout snad i očima, nemůžu ani mluvit. Čím větší zima, tím hůře mi bylo. Jsem si jistá, že kdybych měla pořádné oblečení a neseděla několik hodin v promočených hadrech, nebylo by to tak zlé. Nakonec jsem vydržela, ale bylo to o chlup. A tím pro mne mořská nemoc na této plavbě skončila, už jen pár drobných nevolností. Den po dni jsem během plavby zvládala stále více činností. Tělo si postupně zvykalo.
Almerimar – Gibraltar – 20.10.2017 – 21.10.21017, 135 Nm.
V 6:30 ráno vyplouváme z Almerimar a až do Gibraltaru jedeme na motor + hlavní. Koupeme se v moři a v noci nás doprovází hejno delfínů. Celý večer poskakují okolo lodi, podplouvají nás, jako kdyby měli radost, že nás alarmují přístroje s varováním na nebezpečně nízkou hloubku pod kýlem díky tomu, jak blbnou pod lodí.
Gibraltar – 21.10.2017
V sobotu se okolo 12 hodiny přibližujeme k Gibraltaru. Máme za sebou týden plavby. Hledáme plovoucí molo a na něm celnici. Molo nikde. Z průvodce se dozvídáme, že je možné se odbavit v kterékoliv marině. Voláme tedy marinu, aby nám našli místo a „užíváme si“ u toho s vysílačkou, která s voláním zároveň zavírá a otevírá dveře – vypadá to asi takhle:
Zapne se vysílačka a dveře okamžitě jedou nahoru. „Marina…Marusia….OVER“ a dveře jedou dolu a tak pořád dokola. Ono to bylo docela vtipné, také jsme o tom natočili krátké video, ale ve chvíli, kdy potřebujete komunikovat s kapitánem za kormidlem a navigovat ho správným směrem v přeplněné marině, tak to až tak vtipné není.
Zatímco vyřizujeme formality, chystáme oběd a plánujeme výlet, prohání se kolem lodě spousta vypasených ryb. V Ivanovi se probudila lovecká vášeň a za chvíli jich pár vytahuje. Divím se tomu, neboť všichni víme, čím se ryby v marině živí, ale pravda, doma jíme horší … Bohužel se stalo to, že když jednu rybu mordoval, vyjela z ní kost a zapíchla se mu do prstu v blízkosti kloubu tak nešťastně, že nešla vyndat. Bylo nutné vyhledat lékaře a tak Ivan proseděl 7 hodin v ordinaci místní nemocnice, aby mu nakonec řekli, že mu kost nevytáhnou, že to musí udělat odborník, který bude možná nejdříve v pondělí, tedy za dva dny. Po poradě s lékařem v ČR se Ivan rozhoduje ráno odletět zpět domů a my tak přicházíme o potřebného člena posádky a zároveň výborného kuchaře.
Zatímco Ivan seděl u lékaře, my ostatní jsme mu nemohli pomoci a tak jsme vyrazili na výlet. Lanovkou vyjíždíme na skálu s překrásnou vyhlídkou a drzými opičáky na každém rohu. Člověk si musí neustále hlídat svoje věci a hlavně nic nevytahovat, jinak o to přijde. Na druhou stanu opičáci tvoří skvělou kulisu pro fotografování s panoramatickými výhledy. Rozhodujeme se sejít skálu příkrou stezkou po Mediterranean Steps a doufáme, že to dole někam vede a nebudeme ten krpál s vysokými kamennými schody muset šlapat zpátky nahoru. Naštěstí tam vede cesta a tak se po tak náročném sestupu odměňujeme jedním točeným a pak se rušnou uličkou plnou obchodů a restaurací už za tmy vracíme zpátky na loď.
Ráno vyrážíme dokoupit zásoby jídla a pití před vyplutím na Atlantik a rovněž doplňujeme naftu, která je zde levná, 0,89 EUR/litr. Marina je za 35 EUR/den.
Gibraltar – Madeira, 22.10.2017 – 27.10.2017, 620 Nm.
Je neděle 22.10., 14:30 místního času a my za hustého provozu vyrážíme na nejdelší úsek naší plavby, přes Atlantický oceán. S respektem se vyhýbáme obrovským kontejnerovým lodím. Bohužel se nám v Gibraltaru nepodařilo sehnat plynové lahve, které používáme na vaření na plynovém sporáku (před vyplutím ze Splitu sice Chorvati dodali dostatek lahvi, ale teprve během cesty jsme zjistili, že se špatným uzávěrem, takže byly nepoužitelné) a tak kapitán vydává rozkaz, že vše, co se dá vařit na elektrice, se tak udělá – plynem se šetří. Kdybychom věděli, co to způsobí….
Pondělí ráno – poprvé zapínáme varnou konvici na přípravu čaje a kávy k snídani a…AUTOPILOT OKAMŽITE VYPOVÍDÁ SLUŽBU A S NÍM VŠECHNY PŘÍSTROJE, JAKO NAVIGACE, HLOUBKOMĚR… Nejdřív si nedělám moc starosti, jsem zvyklá, že kapitán vše opraví. Jenže neopravil a pokud vím, neopravili to ani elektrikáři, kteří nastoupili na loď poté, co jsme ji předali na Gran Canarii do teď (článek píšu asi týden poté).
Takže: Nemáme autopilota – to není dobrá zpráva, protože nás čeká nejdelší úsek bez možnosti odpočinku a navíc z Madeiry už budeme jen čtyři, tedy dvě směny po 4 hodinách několik dní v kuse za každých podmínek, bez možnosti pustit kormidlo, dnem, nocí… to není dobrá vyhlídka. Dále nemáme hloubkoměr – na Atlantiku to nevadí, ale při přibližování se ke skalnatým ostrovům to už komplikace byla. Nevíme, kolik fouká apod., tak to přežijeme.
A navigace? Kapitán říká: „Jak se plulo v historii, měli nějakou navigaci? Máme přece mapu!“ No naštěstí ještě existuje GPS a Navionics v telefonu (jinak telefon samozřejmě po celou dobu nefungoval) a tak se podle toho po každých dvou hodinách zapisovala poloha, kde jsme se právě nacházeli, pro jistotu. Aby byl výčet kompletní – dochází nám plyn, ale hlady neumřeme, tedy minimálně měsíc, protože lednice je narvaná k prasknutí. A nyní ty dobré zprávy – co tedy máme: Máme dost vína, což je důležitější než jídlo. Máme kompas a radar. A fungují repráky až na palubu, takže si pouštíme oblíbenou muziku a dobrá nálada nás neopouští. Připíjíme Neptunovi a plujeme dál.
Dny utíkají rychle, pořád je co dělat, vůbec se nenudíme. Střídáme se v kuchyni, za kormidlem, hrajeme hry, občas zastavíme a skočíme do vody, počasí je klidné a slunečné. Sem tam nás přijedou navštívit delfíni, poskakují kolem lodi, hlavně před přídí, desítky minut. Vlny jsou tak do 3 metrů, ale jsou v širokých rozestupech, takže je to daleko příjemnější než ve Středozemním moři. Občas si musíme pomoci motorem.
Ve čtvrtek jdu spát okolo 20:00 hodiny večer, abych se vyspala na vachtu od 24:00 do 04:00. Okolo 23:00 hodiny slyším jásot a hulákání (to byl asi zpěv). No jo, chlapi zase chytli slinu, říkám si. Kdybych věděla, co slaví, jistě bych se přidala, ale vzhledem k tomu, že za hodinu vstávám a čeká mne tzv. psí do čtyř do rána (tedy nejhorší služba ze všech), raději spím dál. Probouzím se ve 2 ráno a divím se, že mne nikdo nepřišel vzbudit. Vylezu z kajuty, kapitán je rozvalený v salonu, poklepává si nohama a tváří se spokojeně. Hned mi došlo, co slavili – autopilot, kterému jsme začali důvěrně říkat „bzuk“, (podle jeho charakteristického zvuku), funguje! No sláva. Madeiru už máme na dohled, takže si říkám, že to je to spíš špatně, protože tím pádem se nebude řešit jeho oprava - nevěřím mu.
Madeira, 27.10.2017 – 29.10.2017
V pátek okolo 6 hodiny ráno připlouváme do Funchalu, hlavního města Madeiry. Honíme bóje a na jednu se uvazujeme. Okolo 9 vjíždíme do mariny a protože je přeplněná, vysílačkou žádáme o místo. Je nám řečeno, že musíme znova na bóji, dokud se neuvolní místo, což bude trvat zhruba 1 – 2 hodiny. Tak zase honíme bóji. Zhruba za hodinu volají a my se můžeme konečně vyvázat. Jdeme vyřídit papíry a stavujeme se v první hospodě na jedno točené pivo, jistě zasloužené. Plán byl dát si jen jedno a jít se konečně vykoupat, ale nám tak zachutnalo, že voláme zbytek posádky a ti jsou v mžiku u nás. Odcházíme okolo 16 hodiny, ale ještě před tím se musíme rozloučit s Martinem, který letenku kupoval v Gibraltaru a jeho dřívější odlet byl plánovaný již před začátkem plavby.
Takže o dalšího šikovného člena posádky méně. Tak už zbýváme jen čtyři a po pořádné očistě těla vyrážíme na steak do města.
Druhý den ráno se nám podařilo sehnat auto, které si půjčujeme za 50 EUR/den. Je to jediné, které je k mání a to jsme obešli několik půjčoven. Je to Fiat Panda a mám co dělat se s ním a s třema statnýma chlapákama vyškrábat do kopců. V těch neostřejších krpálech musím zařadit jedničku, jinak bychom to nevyjeli. Objedeme celý ostrov, navštívíme krásné vyhlídky, lávovou jeskyni a také se v horách moc dobře a levně najíme. Na loď se vracíme pozdě večer.
Madeira – Gran Canaria 29.10.2017– 1.11.2017, 315 Nm.
Je neděle ráno, vracíme Pandu, dokupujeme nějaké věci, plynové lahve a okolo poledne vyrážíme směr Puerto de Mogan, Gran Canaria. Asi 10 minut po vyplutí vypovídá službu autopilot a všechny přístroje, stejná situace jako po vyplutí z Gibraltaru a vlastně po celou dobu na Atlantiku. Už víme, co nás čeká, ale teď je nás ještě o jednoho člena méně a o to to bude náročnější.
V pondělí večer plujeme nedaleko ostrova Selvagem Grande a protože jsme unavení a nikomu se už nechce kormidlovat celou noc, rozhodujeme se přenocovat u ostrova. Podle průvodce víme, že je zde přírodní rezervace, ostrov je téměř neobydlený a vstup je nutno předem si za poplatek vyžádat. Nám jde ale jen o to najít zde relativně poklidné místo k přenocování. Se zapadajícím sluncem se blížíme k téměř mystickému místu plnému nebezpečných útesů. Štěstí nám přeje, je zde jediná bóje a jsme zde jediná loď. Jsme rádi, že nemusíme na kotvu, protože bez hloubkoměru by to byl docela problém a museli bychom držet služby. Také doufáme, že takhle pozdě k nám už nepřijede strážce ostrova a s východem slunce už tam nebudeme. Stejně jsem se ale moc nevyspala, vlny byly silné a tak nebylo možné udržet se na posteli v klidu a obrovská bóje, na které jsme byli uvázaní, občas narazila do přídě takovou silou, že jsem několikrát vyděšeně vyskočila, jestli nejsme na skále.
S východem slunce mizíme na poslední část naší plavby – ve středu ráno bychom se měli přiblížit k břehům Gran Canaria. Budeme muset obeplout půl ostrova, protože přístav Puerto de Mogan je na jihozápadní straně. Myslela jsem si, že už by nás nic závažného nemělo potkat, ale s přiblížením se ke Gran Canarii na nás čekalo ještě pořádné dobrodružství. Byla středa, 4 hodiny ráno a střídali jsme služby. Už byl pěkný vichr a vlny, měli jsme vytaženou hlavní plachtu a genu. Bylo vidět skalnaté pobřeží Kanárských ostrovů, jinak byla naprostá tma.
Zůstala jsem na palubě sama s kapitánem, zrovna jsem byla za kormidlem, když vítr začal být ještě silnější a stále zesiloval, až jsem nebyla schopná udržet kormidlo. Musel si ho převzít kapitán a já jsem zajišťovala, co bylo potřeba podle jeho pokynů. Už jsme byli mezi ostrovy Tenerife a Gran Canaria, vítr mohl dosahovat nějakých 30 uzlů, vlny zhruba 3 metry a valili jsme to na plachty rychlostí asi 9 – 10 uzlů. Přesně to nevíme, přístroje stále nefungovaly. Kapitán měl před sebou telefon, kde sledoval podle Navionics mapu, u toho strašně nadával, protože buď mu padal nebo se zhasínal a do toho na mne křičel, ať sleduju levobok, podle radaru tam musí něco být a já s vytřeštěnýma očima stále nic neviděla. Zato jsem viděla ty skály a po očku sledovala kapitána, jestli je všechno v pořádku nebo se mám začít bát. Mám v něj ale plnou důvěru a tak jsem se snažila neohroženě plnit příkazy, měla jsem radost, že nemám mořskou nemoc a dokonce jsem zjistila, že mne to v takových podmínkách i baví. Přesto jsem si ale uvědomovala vážnost situace, byla to bezpochyby nejnebezpečnější část naší plavby, neboť mezi ostrovy dochází, jak jsem byla později poučena, k tryskovému efektu, tzv. dýze. A za tmy a bez navigace, byla to pořádná jízda! Asi po třech hodinách začal vítr slábnout, začalo se rozednívat a okolo 8 hodiny ranní jsme se definitivně přiblížili k cíli.
Naše plavba skončila. Den poté, už v práci, nabitá energií, jsem si všímala takových věcí, jako že záchodová mísa stojí na místě a nehází, kormidlo v autě reaguje hned, no možná ta silnice mírně zvlněné moře občas připomíná…. I tak ale musím přiznat, že je to sotva týden a už se mi po moři stýská…
Anna Kulíková
11.11.2017
Kontaktujte nás
