Proslavil se jako jeden z nejvýznamnějších vědců 20. století a autor teorie relativity, ne každý ale ví, že Albert Einstein byl i nadšeným jachtařem. Zatímco ve fyzice byl ovšem považován za génia, jeho schopnosti ovládat loď byly považovány za mizerné. To ale nemění nic na tom, jak zásadní roli plachtění v jeho životě hrálo.
„Když drží kormidlo, vypráví Albert Einstein nadšeně přátelům o svých nejnovějších vědeckých nápadech. Kormidluje loď s radostí a lehkostí jako dítě“, napsal Rudolf Kayser, autor Einsteinova životopisu, v roce 1930. Sám Einstein tvrdil, že plachtění ho dokáže naprosto uvolnit a pomoci mu zapomenout na celý svět. Je ovšem otázkou, nakolik to byla pravda — na loď se obvykle vydával s blokem a tužkou, aby si zapisoval vše, co ho právě o světě a jeho fungování napadlo.
Tak či tak se jeho přátelé shodovali, že při žádné jiné činnosti nebyl tak šťastný. A že prožitky z plachtění mu do velké míry pomohly pochopit prostor a čas a přispěly k jeho fyzikálním objevům.
Jachtař, co neuměl plavat
Jaký byl Einstein jako jachtař? Ztrácel orientaci, často mu padal stěžeň, jindy najel na mělčinu, nebo se málem srazil s jinými plavidly. Dokonce se nikdy nenaučil plavat, takže je s podivem, že se během plachtění neutopil.
O dobrodružné zážitky totiž neměl nouzi. Vydobyl si tak pověst mizerného jachtaře, je ale otázkou, nakolik
u něj šlo o schopnosti a nakolik o radost z nečekaných situací.
Plachtit začal asi ve dvaceti na Curyšském jezeře, kdy mu posádku lodi občas tvořila Suzanne Markwalder, dcera jeho bytné. Ta později popsala, že když vítr opadl a plachty se svěsily, Einstein vytáhl zápisník a začal si do něj čmárat. „Ale jakmile se vítr zvedl, byl připraven znovu plout.“ V té době už Einstein psal svému příteli
v dopisech, že ve volném čase pracuje na revoluční teorii, která jednoho dne změní „teorii prostoru a času“.
Tümmler neboli Sviňucha
Einsteinova láska k plachtění byla taková, že v roce 1929 mu skupina obdivovatelů, mezi nimiž byl i americký bankéř Henry Goldman, dala plachetnici jako dárek k padesátým narozeninám. Loď se jmenovala Tümmler (v překladu Sviňucha) a postavil ji inženýr Adolf Harms. Šlo o sedmimetrovou šalupu s bermudskou plachtou, širokou 2,35 m, s pohyblivým kýlem. Loď měla motor o výkonu 5 hp. Rozvržení plachet, na svou dobu novátorské, obsahovalo hlavní plachtu o velikosti 16,05 m2, stěhovku o velikosti 3,95 m2 a kosatku 8,25 m2. Podpalubí tvořila kajuta s dvěma lůžky. Einstein měl Tümmler, jíž přezdíval „malá tlustá loďka“, opravdu rád a do loděnice napsal: „Tato plachetnice má můj nejvyšší respekt a také všech, kteří se s ní plavili. Dokonale se v ní snoubí vysoká stabilita s poměrně vysokou pohyblivostí a jednoduchostí i komfortem.“.
Právě slovo jednoduchost je podstatné: Einstein neměl zájem o žádné závodění. Motory vlastně nesnášel, protože je považoval za příliš komplikované a údajně dokonce odmítl dárek v podobě přídavného motoru. (Ostatně, Einstein se nikdy nenaučil řídit auto, fotoaparát se naučil ovládat až po padesátce a na psacím stroji psal jen s velkými obtížemi.) Chtěl jen a pouze cestovat. Byl zasněným a instinktivním typem jachtaře, který si nechtěl kazit plavbu technickými znalostmi. Typem, co děsí pobřežní hlídky, ale pro nějž je plachtění největší vášní.
Radost z Tümmler však netrvala dlouho. Když Einstein v roce 1933 musel uprchnout do Spojených států, nacisté mu zabavili veškerý majetek. Einstein se snažil „malou tlustou loďku“ získat zpět, ale neúspěšně — majitel loděnice se obával odvety a pokusy o převoz byly vyhodnoceny jako příliš nebezpečné. Sviňucha byla nakonec prodána v aukci a záznamy o ní zmizely v polovině 40. let 20. století.
Dobrodružství v nové zemi
I v nové vlasti ale Einstein ve své vášni pokračoval. Jeho novou lodí se stala malá pětimetrová plachetnice Tinef (jméno pochází z němčiny, která jej převzala z jiddiš, a značí „cosi bezcenného“). Právě z té doby jsou známé jeho jachtařské neúspěchy. V roce 1939, kdy se zrovna zabýval sjednocenou teorií pole, si pronajal chatu na Long Islandu s výhledem na Cutchoque Harbor. Sblížil se s Davidem Rothmanem, majitelem místního obchodu. Rothman byl amatérským milovníkem vědy a stejně jako Einstein amatérským houslistou, takže se i společně po večerech věnovali komorní hudbě. Robert Rothman, Davidův syn, kterému tehdy bylo dvanáct, vzpomínal v New York Times, že sám si jako kluk pamatoval spíš typický Einsteinův účes a silný německý akcent, ale i historky o neúspěšném jachtaření: „V okolí byste našli okolo třiceti lidí, co by vám řekli, že zachránili Einsteina, když se převrátil, a odtáhli jeho loď.“.
Z roku 1944 se traduje historka, jak při plavbě po jezeře Saranac Lake v Adirondackém pohoří v severovýchodní části státu New York narazila Einsteinova loď na kámen, naplnila se vodou a převrátila. Einstein zůstal uvězněný pod plachtou, protože se mu zamotalo lano okolo nohy, přestože ale neuměl plavat, podařilo se mu se vyprostit a najít cestu ke hladině. Nakonec ho zachránil motorový člun.
Mizerný námořník nebo génius?
Mnozí ale to, že šlo o mizerného „námořníka“ zpochybňují, podle nich Einstein dobře věděl, co dělá. Nejen, že se jako neplavec dokázal při výše popsané historce bez paniky vyprostit z lodi. Ale byť se raději plavil podél pobřeží a měl rád klidné moře, nikdy se mu nestalo, že by nenašel cestu domů. Jeho neúspěchy byly prý způsobeny spíš tím, že příliš riskoval. Ronald W. Clark v knize Einstein: život a doba uvádí, že Einstein pravidelně projevoval lhostejnost k nebezpečí nebo smrti, která se projevovala takovou nebojácností vůči nepříznivému počasí, že „nejednou musel být odtažen poté, co mu spadl stěžeň". Dalším důvodem byla jeho zvrácená radost z neočekávaného. Jak popsal Einsteinův přítel Leon Watters, při jedné plavbě byli zabrání do zajímavého rozhovoru, kdy „náhle jsem vykřikl 'Achtung!', protože jsme byli téměř na jiné lodi. Odbočil (Einstein) s vynikající kontrolou, a když jsem poznamenal, jak blízko jsme byli, začal se smát a k mému zděšení plul přímo k jedné lodi za druhou; ale vždy včas odbočil a pak se smál jako zlobivý kluk“. Stejně tak měl radost, pokud narazil na mělčinu.
To, že Einsteinovy schopnosti plachtit nebyly špatné, potvrzuje i Johanna Fantova, princetonská knihovnice a Einsteinova dlouholetá přítelkyně, s níž se ve 40. letech často plavil po jezeře Carnegie Lake. Ta ve svých pamětech zapsala: „Einsteinovo zdraví se začalo zhoršovat, ale on se i nadále věnoval tomu, co zůstalo jeho nejoblíbenější zábavou, plachtění.“. Právě Fantova naznačuje, že za Einsteinovými neúspěchy jachtaře nebyla neschopnost, ale spíš ponoření se do přemýšlení o fyzikálních zákonech. Píše totiž: „I zde mu jeho analytická přesnost pomáhala vypočítat sebemenší pohyb vzduchu, a to i za téměř bezvětrného dne. Málokdy jsem ho viděla tak veselého a v tak lehké náladě jako na této primitivní malé lodi.“.
Některým lidem mohlo připadat, že Einsteinova mysl, svázaná komplikovaným vědeckým myšlením, potřebovala jako odpočinek nepředvídatelné faktory — vítr, vlny, příliv, odliv. Je ale otázkou, jestli tomu nebylo naopak. Živelné síly přírody totiž, přes veškeré nespoutané projevy, stále vykazují velký řád. A právě tím a jeho pochopením se Einstein zabýval. Právě na vodě a při pohybu po ní jsou přitom fyzikální zákony zjevné, takže Einstein, který chtěl svět pochopit, mohl mít plavbu jako inspiraci.
„Příroda skrývá svá tajemství proto, že je vznešená, ne proto, že je podvodnice“, konstatoval. Svou loď Tinef si Einstein ponechal až do smrti v roce 1955.
Einsteinovo nadšení pro plachtění je stále nakažlivé. Už se také vidíte na moři? Rádi vám to zařídíme.
