Jak jsem lovil ryby na Bora Bora - 1. díl

Někteří jezdí v zimě na lyže do tuzemska nebo do Alp, jiní vyráží objevovat krásy exotiky. Na Bora Bora ve Francouzské Polynésii, která není Čechům cizí, se vydal plavit i Jirka se svou posádkou.
Dobrodružství začíná

Dobrodružství začíná

V 9 hodin ráno si nás tady vyzvedl člun nazývaný Marona a vzal nás na celodenní výlet kolem Motu-atolu. První zastávka byla v laguně s prohlídkou lagunových malých žraloků a rejnoků. Vezli jsme si od kuchaře 2 krabice masa a já jsem rejnoky i žraloky krmil. Rejnokům jsem dával z ruky. Bylo to úžasné. Jeden mne trochu kousnul. Kolem byla spousta malých ryb a žraloků asi metr dlouhých. Potápěl jsem se mezi nimi a točil jsem a fotil. Bylo to super. Potom jsme se přesunuli na coral garden, korálovou zahrádku se spoustou barevných rybiček. Podle plánu jsme pak měli plout pasáží ven na otevřený Pacifik, ale Mario, řidič Morany nechtěl kvůli velkým vlnám, které by pro nás byly potenciálně nepříjemné. Tím bychom přišli velké citrónové žraloky a o žraloky černoploutvé. Ukecal jsem ho a pluli jsme tam.

Pacifik byl úplně v pohodě. Kolem lodi kroužili malí černoploutví žraloci a u dna asi v hloubce 10 m byly velcí, asi 3 m dlouzí žraloci šediví, neboli citrónoví. Ptal jsem se Morany, jestli jsou nebezpeční a říkal, že ne, pokud je nebudu krmit z ruky a pokud se nebudu potápět pod ně. Naplnil jsem si ruce masem a potopil se asi do 5 metrové hloubky. Tam jsem maso vysypal a sledoval jsem, co se bude dít. Vrhli se na to malé ryby a žraloci černoploutví. Vzal jsem další dávku masa a vysypal jsem ji hlouběji. Teď se na ně vrhli i šediví žraloci. Potopil se ke mně Mario, chytil toho největšího žraloka za hřbetní ploutev a mával na mne. Potopil jsem se za ním a chytnul jsem se ploutve. Držel jsem se žraloka a ten se mnou plul. Neuvěřitelný pocit. Vynořil jsem se a Mario na mne mával a byl šťastný, že jsem na žralokovi jezdil. Smál se jako malé dítě.

Potopil jsem se znovu a chytil jsem se jiného žraloka. Ten sebou mrsknul a evidentně se mu to nelíbilo. Vynořil jsem se a Mario mi řekl, že se mám držet pouze toho největšího žraloka. Ponořil jsem se ke dnu, chytil jsem se za ploutev největšího žraloka a plul jsem s ním. Plul jsem s ním mockrát. Nahoru a dolů. Podplouval jsem ho a žralok na mně koukal vždy jedním okem. Ten pohled nebyl moc pěkný :-) Posádka byla nadšená. Zážitek, který se Vám jen tak nepoštěstí vyzkoušet a budete si jej pamatovat celý život. Pak jsme pluli na malý Motu-korálový ostrůvek, kde nás čekalo grilování. Servírovali na palmových listech snad všechny možné místní druhy ovoce a masa. Nesmím zapomenout na nesmírně sympatičtí Tahiťany. Pak jsme pluli na velké rejnoky Manty. Ty jsme zahlédli pouze na chvíli. A taky byli nádherní.

Tahiťanky to umí

V sobotu večer jsem se přesunul za posádkou do hotelu Sofitel. Pěkný resort u pláže. Večer byly na programu tahitské tance. Místní ženské umí úplně úžasně rozvlnit své boky. To jsem ještě neviděl. Egyptské břišní tanečnice jim nesahají ani po kotníky. To se mi tedy fakt líbilo. A tančily první hezké Tahiťanky, které jsem viděl. Pokoj jsem sdílel s Felixem, který se jmenuje Libor. Každý tu má několik přezdívek, a tak stále tápám, jak se kdo jmenuje J V hotelu se mi spalo zatím nejhůř. Čím lepší hotel, tím horší spánek.   

V neděli při snídani jsem volal kapitánovi Michelovi, který nám převážel loď z Raiatey. Říkal, že bude na BorBora asi v 11.30. Domluvil jsem se s ním, že si loď převezmeme v Bora Bora Yacht Clubu, kde jsem byl večer před tím s Frantou a líbilo se mi tam. Majitelem je sympatický Turek, a tak jsem se vytasil s několika svými tureckými frázemi, čímž jsem zabodoval. Sbalili jsme si kufry a s taxíky jsme přejeli do Yacht Clubu. Michel tam již byl a já jsem si spolu s Petrem jel převzít loď. Asi dvě hodiny nám předával loď a vysvětloval místní specifika. Především mne zajímalo, co je kde pěkného. Trochu jsem si to nastudoval a připravil jsem si dvě varianty trasy plavby. Asi 100 NM západně od BB je atol Maupihaa. Mluvil jsem s několika lidmi, ale nikdo tam nebyl. A každý říkal, že je to moc pěkný korálový ostrov s nádhernou lagunou, kde žije asi 60 lidí. Pasáž do laguny je v nejužším místě (podle Pilota) široká pouze 9 m (pasáž je úzký kanál mezi korály) a při SE větrech, které teď foukají, je tam proud až 5 kn. A pořádná příbojová vlna na vjezdu a zpěněná voda. Prostě úplně super příjezd. Ptal jsem se Michela na tento ostrov. Pluje tu jako kapitán už asi 15 let, ale ještě tam nebyl. A nedostali bychom tam povolení. Oblast plavby je zde velice striktně stanovená a pokud bychom chtěli plout mimo tuto oblast, musíme mít povolení od charterovky. Tak jsem tuto variantu zavrhnul jako neproveditelnou. Přeci jenom zabít 3 dny z týdenního pobytu plavbou na ostrov, vůbec tam nepřistát a pak plout zpátky, je pěkná pakárna.

Posádka byla zklamaná, že nebudou noční plavby, a tak jsem přemýšlel, jakou další variantu s noční plavbou připravit. Další plán byl navštívit ostrov Maupiti vzdálený asi 27 NM západně od BB. Pasáž do laguny je z jihu a příboj před pasáží je vyhlášený. Viděl jsem na Youtube video, jak tam pluje trajekt z BB a ten, kdo to točil, při průjezdu příbojovou vlnou spadnul a ztratil kameru. A bylo slyšet děsný řev, jako by se loď potápěla. Tento ostrov mne láká, protože to tam prý je tak, jak to bylo na BB před 60 lety. Místní obyvatelé nemají moc rádi turisty a před týdnem řekli, že už nechtějí, aby tam jezdil trajekt z BB, a tak už se tam z BB nedá dostat. To by bylo navštívit takový ještě nedotčený ostrov.  Dnes ráno jsem volal do charterovky, jestli můžeme plout na Maupiti a oni volali svému známému, který tam bydlí, aby jim řekl, jak vypadá vjezd. Povolení jsme nedostali. Vjezd je otevřený na jih a dnes foukalo 16 – 20 kn SE, takže téměř do pasáže.

Když jsme si převzali loď, nalodil jsem posádku a pluli jsme na korálovou zahrádku vzdálenou asi 3 NM. Zakotvili jsme kus od korálového útesu a potápěli jsme se tam. Já jsem v neděli už trochu mluvil, ale pořádným chraplákem. Přemýšlel jsem nad tím, jestli mám jít do vody a samozřejmě jsem šel. Vzal jsem si i kalhoty, a tak mi nebyla zima. Připadal jsem si, jako když strčím hlavu do akvárka. Desítky barevných rybiček byly všude kolem mne.  Vzal jsem si i harpunu, ale žádnou rybu jsem nestřelil. Tady je to o dlouhé harpuně s dostřelem několik metrů a ne o té mé hračce na střílení ryb ve skalách.

Krátce před západem slunce jsme zvedli kotvu a přepluli jsme do nedaleké zátoky k restauraci Bloody Mary. Je to asi nejvyhlášenější místní jachtařská restaurace. Bohužel měli v neděli zavřeno. Posádka stopnula nějaké auto, které jelo kolem (na ostrově je pouze jediná silnice, která vede kolem ostrova a jíž vybudovali Amíci během války v roce 1942). Byl to taxík a zeptali se taxikářky (tlusté Tahiťanky), kde je nějaká nejbližší hospoda. Taxikářka doporučila Matira resturant a pak nás tam i odvezla. Nejprve si rychle zamknula auto, když zjistila, kolik nás je, ale pak otevřela dveře, vyklopila sedačku v kufru a všechny nás naložila. Asi polovina členů posádky má přes 100 kg. Auto dostalo trochu zabrat, ale do restaurace nás dovezlo. Večeře byla příjemná a zpátky na loď nás odvezl taxík patřící k restauraci. Po příjezdu jsem šel spát. Byl jsem děsně unavený a měl jsem trochu zimnici. Posádka ještě zakalila a ráno to na ní bylo vidět.

Už můžeme na Maupiti?

Vyspal jsem se nádherně. Svítá zde asi kolem půl šesté a vstával jsem asi v půl sedmé. Bory z posádky již byl vzhůru, tak jsme nahodili motor a vytáhli kotvu. Pluli jsme k hlavnímu přístavu Vaitepe (jedno molo, pár domů, kostel, supermarket, škola a dvě banky), kde jsme nakoupili pečivo, ovoce a zeleninu. Zavolal jsem do charterovky a ptal se na možnost plout na Maupiti. Povolení jsme opět nedostali, a tak jsme vypluli pasáží ven na Pacifik a pluli jsme na ostrov Tahaa na východě, asi 15 NM od BB. Byla to plavba ostře proti větru a dost to s námi houpalo. Během hodiny se polovina posádky odebrala do postelí a utrápeně se ptali, kdy to skončí. Musel jsem se smát nad svým plánem, že bychom pluli 100 NM po větru na atol Maupihaa a pak 100 NM proti větru zpět. Během této plavby by mne část posádky proklela do desátého kolena. Pochopil jsem, že maximální náročnost může být tak 15 NM na otevřeném Pacifiku denně. Náš katamarán nestoupe proti větru nijak úžasně.

Nechal jsem první ref na hlavní a plnou kosatku a pluli jsme si 6 kn tak 55 - 60 stupňů na vítr. Stoupání nic moc, ale rychlost plavby dobrá. Asi 2 m vysoké vlny s námi pohupovaly, bouchaly do trupů a trápily posádku. PPřipluli jsme ke korálové bariéře ostrova, za kterou je tyrkysově modré moře a malé ostrůvky (Motu) plné palem. Nádherný pohled. Na motor jsme pluli kolem korálové bariéry až k pasáži do laguny u ostrova Tahaa. Pasáž je široká, a tak průjezd byl bezproblémový. Zalamující se vlny na korálové bariéře ale vypadaly hrozivě.

Přistáli jsme v hluboké zátoce s plantážemi na břehu. Oproti BB je Tahaa kultivovanější a zelená. Bujná vegetace se pne po úbočích kopců až na jejich vrcholy. Vypadá to tu jako v tropické džungli. Zakotvili jsme na poměrně velké hloubce. Odpoledne jsme po průjezdu severozápadní pasáží připluli k ostrovu Baie Hurepiti. Domy na břehu jsou výstavní, všude jsou vidět farmy nebo pole a plantáže se táhnou po úbočích kopců. Hory jsou zde nižší. Na první pohled vypadá Tahaa příjemněji, nežli Bora Bora. Potřebovali jsme připravit oběd a jako klidné kotviště se nabízel konec zátoky Hurepiti. Propluli jsme tam mezi korálovými reefy a zakotvili jsme na 16 m hloubce. Voda byla dost zakalená, pravděpodobně blátem vzniklým vlivem zemědělské produkce. Kousek od nás bylo molo „vanilkové farmy“, která pořádá výlety na plantáže s výkladem, jak se které plodiny pěstují. Druhou možností je výlet do vnitrozemí ostrova opět s výkladem o místní bujné vegetaci. Připluli jsme už dost pozdě, a tak jsme se výpravy na plantáže nezúčastnili. Posádka začala chystat oběd (dříve na to neměli náladu) a já jsem si šel zašnorchlovat. Moře bylo teplé, a tak jsem si nasadil pouze šorta. Kvůli zakalenosti vody jsem velké ryby a opět jsem nic neulovil. Posádce začínám být s harpunou pro smích.

Po obědě jsme zvedli kotvu, prokličkovali jsme mezi reefy ven ze zátoky a přesunuli jsme se na kotviště u motu Tautau. Moře bylo dost zvlněné jižním větrem a hodně jsme se tam houpali. Část posádky začala mrmlat, že to houpe a že chtějí plout jinam. Dal jsem hlasovat a zůstali jsme. Hodili jsme kotvu asi na 8 metrech. Větší část posádky naskákala do vody a dva kluci si vzali kajaky a pádlovali na nádherný malý palmový ostrůvek vzdálený asi 0,5NM od lodi.

Já jsem si nasadil neoprén, vzal jsem harpunu a potápěl jsem se kus od lodi. Nádherné korálové hlavy v hloubce od 5 asi do 9m. Spousta barevných rybiček, viděl jsem i Nema a jeho kamarády. Na chvíli jsem zahlédl Mantu, jak se majestátně vznáší nade dnem a mizí v dáli. Manty jsou moc plaché a moc rychlé na to, abych stíhal s nimi plout. Vždy to ale zkusím. Kluci se vrátili se úplně nadšení - prokřehlí a přivezli několik kokosových ořechů. Nabrousil jsem si nůž a začal jsem ořechy loupat. Bez mačety je to dost náročná práce. Byla mi ale po potápění zima, alespoň jsem se touto prací pořádně zahřál. Vyloupal jsem dva ořechy a připravil mléko a kokos.

Na noc se moře uklidnilo a já jsem spal úžasně. Někteří členové posádky ale tak dobře nespali. Šplouchání a stále nějaké zvuky je neustále budili. Ráno jeden kluk zvažoval, že poletí domů. Po snídani se ale část posádky rozhodla, že poplují člunem do nedalekého resortu na kafe. Odvezl jsem je tam a pak jsem se s dalšími kluky vydal k malému palmovému ostrůvku – motu. Příjezd k ostrůvku bylo obtížné kličkování mezi korálovými hlavami v malé hloubce. Vytáhli jsme člun na běloskvoucí písčitou pláž a dali jsme se do prohlídky ostrova. Zdálky vypadal ostrůvek lépe nežli z blízka. Byla na něm spousta odpadků a na první pohled bylo jasné, že je to vyhledávané piknikové místo.

Ve světě plném kokosů

Zem byla provrtána dírami od krabů. Některé díry byly tak velké, že krabi v nich bydlící museli být velcí jako malý pes. Na Bora Bora jsem pár krabu viděl a musím říci, že když se postaví na zadní a zvednou klepeta, že vypadají opravdu hrozivě. Naštěstí jsou hodně plaší a žádní kolem nás nevylézali. Některé palmy na ostrůvku mohly být vysoké i 15 m. Kdyby nám kokosový ořech z nich spadnul na hlavu, tak by bylo po nás. Ročně prý zemře na následky zásahu padajícím kokosem asi 2 500 lidí po celém světě. Takže taková obyčejná procházka pod palmami může být i dost adrenalinový zážitek. Palmy kolem hotelových resortů se několikrát za rok češou, aby padající ořechy nezranily turisty. A ani srážení kokosových ořechů nemusí být žádný med, protože v korunách palem prý žijí krysy, které se živí kokosovými ořechy. Představa, že při srážení kokosových ořechů mi na obličeji přistane vypasená krysa, které se v žádném případě nechce spadnout až na zem a zuřivě zatíná drápky do mé tváře, není vůbec lákavá.

U malé chatrče u pláže jsme našli hromady všech možných mušlí a pár krásných jsme si jich vybrali. Ležely tam také dvě špičaté tyče určené na loupání ořechů. Jednu jsem vzal na loď a otevírání ořechů se tím velmi zrychlilo. Voda v laguně kolem ostrůvku byla prohřátá jako ve vaně a korálové hlavy všude kolem vytvářely neuvěřitelnou korálovou zahrádku. Připomínalo to jedno obrovské akvárium. Po návratu na loď začali kluci vařit oběd (pečená kuřata s bramborami) a já jsem jel do resortu pro část posádky, která si to užívala zase jiným způsobem.

Story z nákupů

Našel jsem je v obchůdku s černými perlami. Udělali tam pořádný nákup a až na odchodu si všimnuli, že jedna perla chybí na účtu a že ji mají zadarmo. Byla to perla za 350 EUR. Vrátili se do obchůdku a řekli prodavačce, že se spletla a že ji nezapočítala. Prodavačku to tak dojalo, děsně jim děkovala a byla úplně hotová z jejich poctivosti. A začala druhá nákupní vlna. Prodavačky byly rázem jako vyměněné a mnohem příjemnější. Jel jsem ještě na loď pro zbytek posádky, aby si také mohli nakoupit. Udělali jsme tam asi velmi dobrý obchod. Při odchodu z obchodu ještě přišel manager restaurace a pozval posádku na kafe a na večerní program s tanci. Což mělo super efekt v tom, že jsme zůstali na nádherném kotvišti a mohli jsme dále objevovat krásy okolí.

Po obědě jsem sednul na mořský kajak a plul jsem korálovou zahrádkou mezi malými motu-ostrůvky směrem ke vnějšímu korálovému valu. Prokličkoval jsem mezi korálovými hlavami, chvílemi jsem musel kajak táhnout, protože nešlo plout, až jsem se dostal ke korálovému valu. Korálový val, oddělující lagunu od Pacifiku je jako 20 – 30 m široká lavice čnící asi 20 – 30 cm nad hladinu. Vlny z Pacifiku se valí na tuto lavici, tříští se o ni a proud vody přetéká přes val jako přes jez do laguny. Chtěl jsem obeplout na kajaku palmové ostrůvky z pacifické strany. Kličkoval jsem mezi korálovými hlavami, ale většinu času jsem musel kajak táhnout za sebou. Asi v polovině cesty mne napadlo, že bych mohl přes korálový val přetáhnout kajak, nasednout na něj a plout po volném oceánu. Pacifik byl velmi klidný, a tak to nevypadalo jako špatný nápad.

Přes korálový val na otevřený Pacifik

Chvíli jsem sledoval vlny, tříštící se o korálový val, pak jsem dotáhnul kajak na začátek valu, počkal jsem na nejmenší vlny a sednul jsem si do kajaku. Pár mohutných záběrů a byl jsem na volném oceánu. Plavba po klidném Pacifiku byla mnohem příjemnější a rychlejší, nežli kličkování mezi korály v laguně. Za chvíli jsem doplul na konec ostrovů a potřeboval jsem se přes atol dostat zpět. Chvíli jsem sledoval vlny a vyčkával jsem asi 20 m od atolu. Pak jsem se na větší vlně zvednul a rychle pádloval, abych se udržel na vrcholku vlny. Vlna měla snahu mne stočit bokem, ale udržel jsem se a vlna mne vynesla na atol. Rychle jsem vyskočil a podržel kajak, aby ho odcházející voda neodnesla. A byl jsem zpátky z Pacifiku. Byl to zážitek plout na kajaku na druhé straně korálové bariéry po majestátním Pacifiku.

Dopádloval jsem zpátky na loď a hned jsem vysypal posádce, že to musí vyzkoušet, že je to úžasné. Zblbnul jsem 4 kluky, sedli jsme do člunu, přivázali jsme kajaky za člun a pluli jsme ke korálové bariéře. Vzal jsem si neoprén, brýle se šnorchlem a ploutve, abych se mohl potápět na volném Pacifiku a lovit ryby. Když jsme připluli k bariéře, vysvětlil jsem klukům, jak mají na kajaku odjet na oceán, aby se jim nic nestalo. Zvládli to perfektně a vesele si pádlovali na volném oceánu. Já jsem si zatím oblékl neoprén a zjistil jsem, že jsem si zapomněl vzít harpunu. Bez té toho moc neulovím. Navadí. Vzal jsem si kajak od kluka, co už se vrátil a vypádloval jsem na Pacifik.

Vklouznul jsem do vody a hned jsem uviděl asi metr dlouhou barakudu. Plula ve vodě jako nebezpečný stín a nechala mne připlout asi na půl metru, nežli zmizela. Pak za mnou šel ještě Bory z posádky, který se rád potápí. Šnorchlovali jsme asi půl hodiny a mimo spousty barevných rybiček a korálů, jsme také viděli nádherného rejnoka. Po šnorchlování jsme nasedli na kajak a vrátili se zpět přes korálový útes. Na loď jsme dopluli až za soumraku. Na lodi se rozjel večírek a já šel asi v 9 hodin spát. Nad hlavou nebe neuvěřitelně plné hvězd, které od nás neznám. Pohled do hvězdné oblohy je zcela fascinující. Mám pocit, že mne obloha vtáhne dovnitř a pohltí.

Kde lišky dávají dobrou noc

Ráno byl budíček za svítáni v 5.30. Vypluli jsme brzy, protože jsem chtěl přeplout na vedlejší ostrov HUAHINE, což je 22 NM, co nejdříve ráno, aby oceán byl co nejklidnější. Nejprve jsme museli obeplout ostrov, nežli jsme se dostali k pasáži ven. Pobřeží ostrova Tahaa (což prý znamená nahá) vypadalo v nízkém ranním slunci nádherně. Vypluli jsme na Pacifik a ten byl poměrně klidný. Foukalo téměř přesně proti. Vytáhnuli jsme obrovskou hlavní plachtu, přitáhnuli ji úplně na střed a na motor jsme pluli k ostrovu HUAHINE. Huahine je ostrov nejméně zasažený turistickým ruchem. Při plavbě jsem si prostudoval Pilota a letáky, které jsem posbíral.

Název ostrova HUAHINE je složenina dvou slov HUA, což znamená plodnost nebo sex a VAHINE, což je žena. Dohromady to znamená těhotná žena. Ostrov svým obrysem z dálky připomíná ležící těhotnou ženu. Polynésané měli ženy ve zvláštní úctě. Během plavby posádka tak nějak ležela a pospávala a ani snídani neudělala. Musel jsem si ji udělat sám. Za hukotu motorů jsme se za 3 hodiny přiblížili k Huahine a já jsem si udělal přípravu, co vše tam navštívíme.

Pasáž k ostrovu byla široká a bezproblémová a my jsme jí prosvištěli k ostrovu. Hned naproti vjezdu je největší přístav na ostrově, kde jsme nakoupili a doplnili vodu. A pak jsme pluli podél ostrova na jih na nejhezčí kotviště. Míjeli jsme nádherné kokosové háje, banánové plantáže, krásné a výstavné domy a nad tím vším se vypínaly neskutečně zelené a svěží kopce plné stromů. Na hřebenech kopců se větvoví stromů spojuje do jakési pavučinové klenby. Pohled na ostrov Huahine je rozhodně nejhezčí. Tady to opravdu vypadá jako v ráji. Dopluli jsme do zátoky na jihu ostrova, kde jsme hodili kotvu asi na 2m hloubce. Tyrkysová barva moře je zcela uchvacující. Místo jsem vybral s ohledem na to, že na břehu je malý hotýlek, kam se mohla část posádky přesunout a užívat výdobytků civilizace.

Jdeme surfovat na kajaku

Já jsem si sednul do kajaku a vzal jsem s sebou Dana, opileckého srandistu a sympaťáka. Pádlovali jsme hodně daleko, až na korálovou bariéru. Stoupnuli jsme si na ní a sledovali jsme vysoké vlny, jak se zalamují a tříští se o korálový val. Šířka útesu tu byla o hodně větší, nežli včera na Tahaa. Asi proto, že jsme byli na jihu, kde je pobřeží vystavené jižnímu pasátu. Stáli jsme na korálovém valu, sledoval jsem valící a tříštící se vlny a cítili jsem tu obrovskou velikost a sílu oceánu. Úplně mne to uchvacovalo. Stáli jsme tam asi 20 min a pak jsme pádlovali dál.

Kus od nás se moře valilo do laguny. Vypadalo to, že je tam nějaká malá pasáž z Pacifiku. Byly tam velké vlny, ale ne tak velké, jako na vnější bariéře. Napadlo mne, že bychom si tam mohli jít zajezdit, ale zavrhnul jsem to, protože Daniel rozhodně nebyl zkušený kajakář. Trochu mne Dan zaskočil, když se mně zeptal, jestli tam nepoplujeme. Nadchlo mne to, protože jsem to od něj nečekal.

Vypluli jsem k pasáži a já jsem vplul do divoké řeky, kterou tu moře vytvářelo. Dan se nenechal zahanbit a vyplul za mnou. Voda se tu fofrem valila, ale dalo se to upádlovat. Makal jsem, co se dalo a pomalu jsem se přes zalamující vlny probíjel dál. Plul jsem proti vlnám vysokým asi 2 m. Vlny se přede mnou zvedaly a když se začaly zalamovat, vždy mne zcela zalily kajak. Otočil jsem se, kde je Dan. Držel se asi 30 m za mnou. Plul jsem pasáží směrem k Pacifiku a tam bylo vlnění děsně rozbité. Raději jsem se obrátil a plul jsem zpět. Potkal jsem Dana, který se otočil za mnou.

Teď nastala velká jízda. Slyšel jsem za sebou syčet vlnu, a tak jsem začal pádlovat ze všech sil. Podběhla mne vlna a mně se dařilo se udržet na jejím hřebenu. Nabral jsem rychlost, ze které až šel strach. Řítil jsem se k útesu a před útesem mne to začalo stáčet bokem. Nedokázal jsem tomu zabránit a na útes jsem přisvištěl bokem. Vlna ale byla tak vydatná, že mne přes útes přenesla a přečkal jsem to bez úhony. Vyskočil jsem z kajaku a čekal jsem na Dana. Ten se přiřítil za chvíli. Nejistě balancoval na vlně, ale nedal se. Sice na útes také najel bokem, ale vlna ho přenesla a přečkal to ve zdraví. Byla to pekelná jízda, ale byli jsme z ní oba nadšení.

Když jsme přestali blbnout v příboji, jsme se vrátili na loď a vyprávěli jsme to zbytku posádky, který to nadchlo. Další tři kluci si to chtěli zkusit. Tak jsem vzal člun, sedli jsme do něj a s kajaky ve vleku jsme svištěli k mořským peřejím. Během krátké plavby slunce kleslo až k obzoru, předvedlo nádherné divadlo v odstínech oranžové a červené až se začalo koupat v moři a pak se v něm během okamžiku utopilo.  Další divukrásný západ slunce. Již za šera jsme dopluli k peřejím a Bory a Romanem jimi začali plout. Byli, stejně jako my, zcela u vytržení. Vlny již byly trochu menší, ale moře stále pěkně řádilo. Velké vlny se valily na útes a kluci v nich pluli až skoro do tmy.

Na loď jsme se vrátili už v hluboké tmě. Kluci byli zcela nadšení z té show. Trochu jsme si odpočinuli a šli jsme na večeři do velmi příjemné a skromné restauraci na břehu, patřící k malému hotýlku sestávajícím pouze z několika bungalovů. Mělo to tu lidsky příjemný rozměr dovolené, žádný obludný resort. Na večeři jsem si dal kokosového kraba (živí se kokosovými ořechy a umí lézt po palmách), pár dalších kluků si také dalo kraba a ostatní si dali langusty. Bylo to dobré, ale dlouho si již kraba nedám. Je to děsná dřina dostat maso z toho jeho pancíře.  Najedli jsme se, vrátili se na loď a šli spát. Všichni teď chodíme spát brzy a spíme více, nežli 10 hodin jako miminka. Snažíme se naspat do zásoby.

Dobrodružství pokračuje

Ráno jsme vstávali brzy, dali jsme si snídani a jeli jsme na výlet po ostrově pickupem, kde jsme seděli na lavicích na korbě. Řidičem a průvodkyní v jedné osobě byla místní žena, stará tak 28 - 30 let. Měla tu správnou polynéskou figuru, mohla vážit něco mezi 90 - 100kg. Mluvila strašně sympaticky a pomalu. Chtělo se při jejím výkladu spát. Projeli jsme si celý ostrov Huahine. Vlastně dva ostrovy, protože ostrov Huahine se skládá ze dvou ostrovů, většího Huahine Nui a menšího Huahine Iti, které jsou obklopené korálovým valem. Turistický ruch je na Huahine velmi nízký, což je velmi příjemné. Hlavní příjem místních obyvatel, kterých tu žije asi 6000, je pěstování vodních a žlutých melounů, kokosových palem a dalšího ovoce a zeleniny. Většina se toho pěstuje na Motu – na nízkých korálových ostrovech v laguně, které jsou nejúrodnější. Pěstuje se tu také vanilka a na jedné vanilkové plantáži jsme se byli podívat. Pěstování vanilky není žádná sranda. Vanilka vykvete asi za tři měsíce a květ má pouze jeden den. Květ se musí opylovat takovým tenkým dřívkem, protože včelky to nestíhají. A pak se musí květ uříznout. Bez květu pak může vyrůst to, čemu my říkáme vanilka a roste to ještě dalších 9 měsíců, nežli se dá sklidit.

Polynéský fenomén RERE

Během výletu nám průvodkyně vyprávěla o polynéském fenoménu zvaným RERE. Jsou to muži, kteří jsou od dětství vychovávaní jako ženy. Původ to má v době polynéských králů, kdy králové obětovali svým bohům malé chlapce. Když matka chtěla zachránit svého čerstvě narozeného chlapečka, prohlásila, že se jí narodila dcerka. Když byl chlapec větší a provalilo se to, tak už byl moc velký na obětování a chlapec přežil. Další vývoj chlapců-dívek byl spojený s tím, že když se v rodině rodili chlapci a žádné dívky, tak matka vybrala jednoho syna a určila, že bude dcerou. Od narození pak tento chlapec byl vychovávaný jako dívka, oblékal se jako dívka a konal ženské práce. Když dospěl, tak se sám mohl rozhodnout, jestli se dál bude chovat jako dívka a bude žít s mužem (pak se mu říká RERE) anebo se cítí být mužem a dál bude žít jako muž, bude mít ženu a děti (pak se mu říká MAHE). Těchto RERE je tu spousta a potkáváš je na každém kroku. Jsou ve velké vážnosti a jsou součástí místní kultury. Mnohdy je na první pohled poznat, že jsou to muži, přestože se oblékají jako ženy. Jsou ramenatí a velcí. Pracují jako číšníci, pokojské, prodavačky, …….

Posvátné místo na Huahine

Z vanilkové plantáže jsme pokračovali na posvátné místo místních obyvatel, kde jsou postavené takové kamenné valy, které fungovaly jako polynéské chrámy. Každá návštěva, která připlula ze sousedních ostrovů, musela připlout sem a zde proběhlo její oficiální přijetí. Zde se předávaly dary místnímu králi, zde se odevzdávaly oběti bohům a pořádaly náboženské slavnosti. Bylo to zajímavé místo, ale neměl jsem čas si to zde pořádně vychutnat a nacítit atmosféru, protože jsme za chvíli pokračovali dál. Ostrov Huahine je celý nádherně upravený a obdělávaný. Téměř žádné hotely a jeden resort, který zde stál, na začátku krize zkrachoval. Je neuvěřitelné, jak velký je rozdíl mezi turistickým ruchem zasaženým ostrovem Bora Bora a mezi málo navštěvovaným Huahine, vyzařujícím radost, klid a štěstí. Na loď jsme se vrátili asi kolem 13 hod.. Ještě jsem se šel podívat do krámku naproti hotýlku, kde zajímavý Francouz z Bretaně prodával PARE, což je takový dlouhý pruh látky, který tu nosí muži a ženy. Je asi 7 způsobů vázání PARE, takže jedno PARE vypadá jako několik druhů oblečení.

Potápění a jízda na kajaku

Po návratu na loď jsem si nasadil neoprén a šel jsem se asi na dvě hodiny potápět. Plaval jsem v mělké vodě laguny a potápěl jsem se ke korálovým útesům. Množství barevných rybiček bylo fascinující. Plaval jsem v teplé vodě a kochal se rybičkami. Zažíval jsem při nenáročném šnorchlování nádherné uvolnění a relaxaci.

Potápěl jsem se potom i v hlubší vodě, ale dohlednost v laguně není moc dobrá a tak jsem se vrátil na loď. Posádka zatím na grilu na dřevěném uhlí upekla steaky z tuňáka a připravila k tomu špagety. Tak jsem se najedl a pak jsem se chvíli natáhnul na sluníčko a relaxoval jsem. Takový klid a pohoda se už dlouho nebude opakovat. Po obědě část posádky odplula na kafe do hospody a dva kluci sedli na kajaky a jeli blbnout do příboje. Asi za hodinu se vrátila hospodská skupina, tak jsem si vzal člun a ještě se dvěma kluky jsem plul do příboje za kajakáři. Slunce se již opět sklánělo k západu, ale dnes nepředvádělo takovou plejádu barev, jako včera, protože bylo zataženo. Připluli jsme za kajakáři, vystřídali jsme kluky a vyjeli jsme do příboje.

Se soumrakem se ochladilo a nebylo mi moc teplo. Vlny se mi přelévaly přes kajak, ale jak jsem chvíli rychle pádloval, tak jsem se zahřál. Blbnuli jsme ve vlnách. Je to úžasné, když se před Tebou vztyčí dvoumetrová stěna, podjede Tě a vynese nahoru a pak skoro spadneš z vlny na druhé straně. Sluneční kotouč se na chvíli vyloupl z mraků, rozzářil moře a zmizel v moři. Začal jsem se na kajaku vracet k pobřeží, což je ta složitější operace. Zezadu mne podbíhaly vlny a vždy, když jsem byl na hřebenu, tak mne děsně urychlily a zároveň se mne pokoušely otočit bokem. Podběhla mne jedna vlna, za ní šla hned další. Vystřelila mne vpřed a přes veškerou mou snahu mne stočila bokem. Snažil jsem se pádlem vrátit loď do původního směru, ale zpěněná vody neposkytovala dostatečný odpor, vlna mne stočila bokem a už mne to mlelo.

Naštěstí byla pode mnou dostatečná hloubka a tak jsem se ponořil, a když jsem chtěl vyplout, tak provzdušněná voda neposkytovala dost velký odpor, abych se mohl vynořit. Po chvíli se mi podařilo vynořit a nadechnout, chytnout pádlo a našel jsem botu, o kterou jsem při těch kotrmelcích přišel. Plaval jsem ke břehu a nadával jsem si, že jsem pustil kluky do těchto vln bez vest. Další plavba s kajaky už bude pouze s vestami. Kajak mi to blesku rychle odvezlo na útes a musel jsem si pro něj doplavat. Roman na druhém kajaku se nedostal do zalomené části vlny a tak byl v pohodě. Doplaval jsem k útesu, sednul na kajak a zavelel jsem k plavbě zpátky. Celé jsem si to odpádloval. Je to super posilování a tak se snažím každý den napádlovat toho co nejvíc.

Přeplavba mezi ostrovy a objevování krás Raiatey

Ráno byl časný budíček v 5.30 za svítání. Chtěl jsem vyplout co nejdříve, abychom 22NM dlouhý přejezd mezi ostrovy zvládli ještě dopoledne a celé odpoledne nám zůstalo na objevování krás Raiatey. Pluli jsme asi 5NM kolem Huahine na sever k pasáži ven na Pacifik. Bylo zataženo, chvílemi pršelo a v přízračném šeru vypadalo pobřeží ostrova hodně strašidelně. Jaký to byl kontrast ve srovnání s předchozím slunečním dnem, se všemi odstíny zeleně na ostrově a se všemi odstíny na moři. Nyní bylo vše strašidelně tmavě zelené a moře šedivě modré.

Dojeli jsme k pasáži ven z Huahine, vytáhli jsme plnou hlavní plachtu a kosatku a propluli jsme pasáží. Na Pacifiku foukalo 15 -17 uzlů ze zadoboku a hned jsme nabrali slušnou rychlost. Pluli jsme skoro 9kn. Část posádky spala a část byla na palubě. Ti, kterým při plavbě sem bylo blbě, se cítili výborně a kormidlovali loď. Prostě pohodová plavba. Plavba ubíhala hodně rychle a kolem 9 hod. jsme byli asi 6NM od Raiatey. Vylezl jsem na palubu, protože jsem podle mraků na Raiateou čekal, že vítr by u ostrova mohl sílit a mohl by být nestabilní. Dali jsme si na hlavní plachtě druhý ref a zmenšili jsme kosatku. Rychlost klesla asi o 1 uzel, ale jak jsme se blížili k ostrovu, tak se sílícím větrem opět stoupala. Asi 3NM od ostrova byla již hladině pěkně zpěněná a my jsme letěli po vlnách neseni zadobočním větrem.

Zaďáky miluji, protože plavba je rychlá a pohodlná. Vpluli jsme do pasáže v korálovém reefu u ostrova Raiatea, která byla tvořená dvěma Motu – nízkými palmovými ostrůvky. Prosvištěli jsme pasáží a zahnuli jsme za severní motu, kde byla podle mapy pěkná hluboká zátoka obklopená korály. Téměř až na kotviště jsme dopluli na plachty. Prokličkovali jsme kolem korálového útesu a na motor jsme se blížili na konec zátoky k motu plném palem.

V zátoce se potápěl nějaký opálený chlapík v neoprénu, který vylezl při našem připlutí do člunu. Nevěděl jsem, co tam vyvádí a tak jsme pluli k němu. Za jeho člunem jsme viděli hřbet menšího delfína. Říkal nám lámanou angličtinou, že delfín je jeho kamarád a jestli se budeme potápět, ať se ho nedotýkáme. Že prý je delfín zraněný a má tržnou ránu v boku způsobenou žralokem. A že se o něj stará a krmí ho rybami. Byl to krásný příklad přátelství. Ještě ukázal kus do zátoky na takovou malou boudu na pontonu na mělčině a pozval nás k sobě. Hodili jsme kotvu na okraji mělčiny kousek od břehu.

Nasadil jsem si neoprén (už si beru kalhoty i šorta a tak mi není zima ani po dlouhé době) a hned jsem šel do vody. Moře bylo nádherně teplé a voda v zátoce byla celkem čistá. Potápěl jsem se ke kotvě a pak jsem šnorchloval u malých korálových hlav a díval jsem se po delfínovi. Delfína jsem neviděl, ale asi metr ode mne proplula ryba podobná tuňáku velká asi půl metru. Mrzelo mne, že nemám harpunu (nevzal jsem si ji, abych s ní nestrašil delfína), protože to byla největší ryba, kterou jsem za poslední týden viděl (když nepočítám rejnoky). Vrátil jsem se na loď pro harpunu a pak již to mělo standardní průběh, o velkou rybu jsem už ani nezavadil.

Postupně jsem se potápěl po celém obvodu zátoky. Korálové hlavy spadaly asi do 15 m hloubky a tak jsem se potápěl na dno a pomalu jsem kolem nich stoupal nahoru. Opět přede mnou defilovaly rybičky všech možných barev a byla to podívaná, které se snad nikdy nenasytím. Asi půl hodiny jsem ve vodě slyšel slabé pískání delfína, ale nikde jsem ho neviděl. Dopotápěl jsem se až k chajdě na vodě, ve které bydlel náš známý z rána. Mával na mne, tak jsem k němu připlaval, sundal jsem si ploutve a vylezl k němu na ponton. Byl to zajímavý Rastafa. Vyprávěl mi svojí jednoduchou angličtinou, že sloužil 7 let v Cizinecké legii a že to byla hodně těžká práce (lidí z cizinecké legie jsme tu již potkali víc). Teď už je dva roky v Polynésii. Nejdříve byl na malých korálových atolech, ale tam to bylo těžké. K jídlu tam byla pouze rýže a ryby. Pak se přesunul na Raiateu a tady je to dobré. Jsou tu steaky a ženy. Prostě ráj. Ptal jsem se ho, co tu dělá. Říkal, že pěstuje perly a ukázal mi pod vodou ústřice, zavěšené na lanech. Že prý to jsou perlorodky. Měl jich pod svým pontonem stovky. Pak vlezl do Chajdy z palmového listí a z plechu a ze své postele pod polštářem vyndal nízkou, podlouhlou černou krabici, kterou přede mnou otevřel. Krabice byla plná černých perel. Normálně zraje perla v ústřici 2 roky a doroste na nějakých 8-9mm. Ukazoval mi jednotlivé perly, kterých měl v krabici desítky. Měl tam i krásné velké perly, které rostou pět let. Ani jsem se neptal, kolik takové perly stojí.

Zajímal mne více osud delfína a tak jsem se na něj zeptal. Vyprávěl mi, že raněný delfín připlul před 4 dny s dalšími delfíny, kteří ho nechali v zátoce. Od té doby se on o něj stará a každý den ho krmí sardinkami. Vysvětloval mi, že delfín, když je sám a není ve skupině, tak se mu obtížně loví ryby a že za nějaký čas zemře hlady. A také říkal, že až se delfín uzdraví, že se pro něj skupina vrátí a že si ho odvedou. To bylo moc pěkné. Odpoledne mu prý přijede kamarád a přiveze sardinky a oni budou delfína krmit. Tak na to jsem se těšil.

Slíbil jsem Rastafovi, že se později vrátím s posádkou, rozloučil jsem se s ním a odplaval jsem na loď. Byl jsem z dlouhého potápění už dost unavený. Na lodi jsem vyloupal několik kokosových ořechů, čímž jsem se zahřál a šel jsem znovu do vody. Tentokrát jsem se potápěl na mělčině směrem ke korálovému valu. Voda tu byla jako ve vaně a opět obrovské množství korálových rybiček. Zahlédl jsem rejnoka a chvíli jsem plul za ním, nežli se mi ztratil. Po další hodině šnorchlování jsem se vrátil na loď, dal jsem si pozdní snídani, udělal jsem trochu pořádek na palubě a na chvíli jsem se natáhnul s knížkou. Část posádku odplula na nádherný korálový ostrůvek a část spala. Na lodi vládla úžasná odpolední pohoda.

Po návratu z ostrova posádka uvařila oběd, výborné špagety carbonara (byly opravdu moc dobré a tak jsem se zeptal na recept). Po obědě už bylo dost pozdě a tak jsem navrhnul, ať se jdeme podívat k Francouzovi na ponton dříve, nežli bude úplná tma. Posádka sedla do člunu a na kajak a já jsem tam doplaval. Chtěl jsem se za soumraku ještě podívat na ryby. Posádka již si ze mne dělá srandu, protože na lodi jsem zatím vůbec nic neulovil. Dopluli jsme na ponton a Rastafa nás přivítal velmi příjemně. Obdarovali jsme ho několika pivy a on vytáhl na laně z vody několik ústřic a zeptal se, kterou z nich chceme otevřít. Ukázali jsme na jednu, tu otevřel a vyndal z ní malou černou perlu. Maso z ústřice nakrájel a dal nám ho syrové k jídlu a zbytek ústřice hodil do moře. Já pak také ještě skočil do moře na krátké podvečerní potápění. Opět jsem nic nechytnul, ale viděl jsem krásnou velkou mantu. Chvíli jsem ještě šnorchloval a pak jsem se vrátil za posádkou.

Na pontonu Rastafy se odehrávala zajímavá podívaná. Obchodovalo se tam v noci s černými perlami. Rastafa pil pivo, které jsme mu přinesli, a nabízel perly. Hodnota perel se pohybovala v několika úrovních. Ty bezcenné ležely v  písku na podlaze pontonu. Byly nějakým způsobem nepovedené a za ty chtěl 1 EUR. Ty lepší měl v krabičce a za ty chtěl 10 EUR. A ty opravdu dobré měl ve výstavní krabici a tam už byly ceny velmi diferencované a končily na 16.000EUR za perlu. Moje posádka v té tmě vybírala a nakupovala perly. Bylo to velmi zábavné. Sebral jsem si z písku 10 perel a nakoupil jsem je za 1EUR, abych doma ukázal, jak vypadají černé perly a jak se vyvíjejí. Když jsme opouštěli Rastafu, tak nám na cestu ještě každému jednu perlu přidal.

Na člunu do zátoky

Ráno jsme nikam nespěchali a tak jsem si vychutnával ranní povalování. Probudil jsem se v 6.30, ale když jsem zjistil, jak je brzy, tak jsem se ještě natáhnul a lenošil jsem až do 8 hod. Doma si to neužiju a tak si to užívám tady. Petr ráno vyndal z mrazáku kuřecí maso, že je prý zkažené, jak každou noc rozmrzne, když vypínáme mrazák a ráno zase zmrzne, když ho zapneme. Vzal jsem si kuřecí maso a jel jsem na kajaku krmit delfína.

Plaval kousek ode mne, ale nepřiblížil se dostatečně, abych ho mohl krmit. Delfín dovádivě plácal ocasem do vody, vystrkoval jenom čumák, jako by se rozhlížel kolem anebo jenom klouzavě vystrkoval ploutev nad hladinu. Zahlédl jsem jeho zranění na levém boku pod hřbetní ploutví. Vypadalo jako šedivý flek. Házel jsem mu maso, ale delfínek ho ignoroval a maso ho vůbec nezajímalo. Dával jsem si maso na pádlo, abych ho dokázal hodit dál a když se delfínek vynořil, tak jsem k němu maso vrhal. Nebyl jsem úspěšný, delfínek nic ode mne nepřijal. Ale bylo to krásné být tak malý kousek od něj. Vrátil jsem se na loď, vytáhli jsme kotvu a pomalu jsme zamířili ven ze zátoky. Když jsme pluli kolem Rastafy na pontonu, mávali jsme, aby k nám připlul. Měli jsme pro něj balíček jídla, o kterém jsme věděli, že už ho nesníme. Horina s ním ještě jel na ponton a za světla nakoupil ještě nějaké perly. Pluli jsme do další zátoky zařezávající se hluboko do vnitrozemí. Do zátoky vytéká řeka, která je prý největší v Polynésii. Připluli jsme na konec zátoky a hodili jsme tam kotvu v ústí řeky. Dali jsme na vodu člun a dva kajaky. Dva jsme šli do kajaku a pluli jsme napřed, zbytek posádky jel ve člunu za námi.

Řeka byla opravdu široká. Pluli jsme proti slabému proudu po řece obklopené botanickou zahrada. Záplava květů zdobila břehy, palmy, banánovníky, chlebovníky a další a další stromy, jejichž název neznám. Nebýt té exotické vegetace, tak by ta řeka mohla být třeba Sázava anebo Jizera. Pluli jsme asi 1NM proti proudu a pak začalo být málo vody.

Táhli jsme kajaky i člun. Za námi plul na kajaku nějaký domorodec z farmy a my jsme se ho zeptali, zda jsou na této řece vodopády. Řekl, že jo a že jsou ještě asi 2km daleko. Bylo jasné, že člunem tam nedoplujeme. Kluci nechali člun a šli dál po silnici. My jsme ještě pokračovali v tažení kajaků přes kameny a po cestě jsme se občerstvili banány, které visely z banánovníku nad řekou. Prostě jsme je srazili pádlem do vody a snědli jsme je. Kajaky jsme dotáhli až k mostu přes řeku, právě když k němu přicházela posádka člunu. U mostu nějaký tlustý Tahiťan nabíral vodu a tak jsem se ho ptal, zda jsou na řece vodopády. Anglicky vůbec nemluvil, ale nějak jsem mu to vysvětlil a tak řekl, že je tam kaskáda. Jak je to daleko, to už jsem z něj nedostal. Pak jsme začali stopovat auta a zastavila nám ženská anglicky mluvící, která řekla, že vodopády jsou daleko a že nejsou na této řece. Že bude lepší, když se vrátíme na loď a vyplujeme do jiné zátoky, odkud je to k vodopádům blíž. Obrátili jsme se a pluli zpět.  Já jsem předal kajak a plul jsem na člunu. Řeka byla fakt úžasně barevná a voňavá.

Závodění na kajaku

Po návratu na loď k nám přijeli 4 kluci na polynéských kajacích s vahadlem (příští týden tu mají být velké slavnosti, při kterých posádky na pirogách pádlují mezi ostrovy, a tak všichni trénují). Kluci na kajacích čekali, až vytáhneme kotvu, aby s námi mohli závodit. Kotva se nám zasekla a nešla vytáhnout a tak si chvíli počkali, nežli jsme ji konečně vytáhli. Pak jsme na motor zamířili ze zátoky a 4 kajaky za námi. Přidali jsme a jeden začal zaostávat. Ještě jsme přidali a už za námi byly pouze dva kajaky. Ještě jsme přidali a už za námi byl pouze jeden kajak. Kajakářovi mohlo být tak 15 roků a pádloval uvolněně a hodně soustředěně. Vezl se na naší záďové vlně a naznačil nám, že můžeme přidat. Za lodí se vytvářela dost vysoká vlna. Kajakář jel na této vlně a už skoro nepádloval, pouze kormidloval, aby se na ní udržel. Byl nadšený a my také, když jsme viděli, jak surfuje s kajakem na naší zadní vlně. Vezl se na vlně asi dalších 5 min, než toho nechal, šťastně nám zamával a přestal pádlovat. Byl to opravdický sympaťák a byl hodně našláplý.

Přepluli jsme do vedlejší zátoky, kam také tekla řeka. Část posádky plula nejprve do Supermarché na nákup a po jejich návratu nás už pouze 5 vyrazilo na další plavbě po řece za vodopády. Plavba to opět byla pěkná, dokonce jsme viděli místní specialitu, velké, černé, modrooké úhoře. K vodopádům jsme se ale nedostali, protože řeka byla splavná asi pouze půl míle. Vrátili jsme se na loď, vytáhli kotvu a pluli jsme na jih podél Raiatey. Plavební dráha mezi ostrovem a korálovým reefem byla místy dost úzká a museli jsme dost dávat pozor, abychom se v ní udrželi. Díky navionicsové mapě to ale šlo. Dopluli jsme až na jih Raiatey a chtěli jsme zakotvit kousek od břehu takového většího korálového ostrova – Motu.

Na břehu ostrova stál modrý dům a rodina v něm bydlící na nás mávala, ať tam nekotvíme. Tak jsme odjeli kousek od nich, abychom zakotvili, ale oni sedli do člunu, připluli k nám a říkali nám, že si nepřejí, abychom tam kotvili. Petr jim nabízel peníze za to, že nás tam nechají stát, ale oni byli neoblomní, že prý máme jít na jižní konec motu. Petr si chtěl přistát a tak šel ke kormidlu a já šel na příď na kotvu. Obepluli jsme ostrov od jihu a tam již stál na kotvě jeden katamarán. Petr zamířil k němu. Viděl jsem, že je tam málo vody a tak jsem na něj zavolal, ať pluje pomaleji. Ubral, ale ještě jsme pluli dost rychle. Znovu jsem na něj zavolal, ať ubere a pak jsem uviděl před lodí kameny. Houknul jsem na Petra u kormidla, ale už bylo pozdě. Narazili jsme pravým kýlem do kamenu a skoro jsme se zastavili.

Přeběhl jsem ke kormidlu a vymanévroval jsem loď zpět. Byl jsem naštvaný, že jsem loď neřídil sám, nemuselo se to stát. Zakotvili jsme u jiného ostrova na hloubce asi 25m nedaleko korálového útesu. Vzal jsem si ploutve a brýle a potopil jsem se pod loď. Na pravém kýlu byla zespodu a z boku odřená barva od korálu. Žádná škoda to nebyla, ale mrzí mne, že se nám to stalo. Na lodi za vše může kapitán a já si vyčítám, že jsem loď nechal Petrovi na přistání. Přehlídnul v mapě tvar útesu a plul tam, kde byla označená mělčina. Prostě za blbost se platí. Trochu toto zklamání vyvážila výborná večeře (brambory zapékané v troubě a rib eye steak na grilu na dřevěném uhlí), kterou Petr připravil. Jsem zvědavý na noc. Kotvíme na velké hloubce a tak budu v noci dávat pozor.

Poslední den na ostrově Raiatea

V noci jsem se dost budil. Přeci jenom kotvit na hloubce 24m není úplně běžné. K naší kotvě jsem již získal velkou důvěru (což o kotvách v Chorvatsku říci nemůžu), ale přeci jenom jsme stáli dost blízko ke korálovému útesu a i malé posunutí kotvy by nás při určitém stočení větru mohlo ohrozit. Spal jsem v přední kabině a přímo nad hlavou jsem měl otevřenou velikou luknu. Při usínání jsem se díval na hvězdy, které tu jsou neuvěřitelně jasné. A jsou tu i jiná souhvězdí, nežli na naší obloze. Opět jsem ocenil aplikaci Skyview. V noci jsem, při kontrole kotvy, podruhé uviděl jižní kříž. Kotva nás držela dobře a tak noc proběhla klidně. Ráno jsem hopsnul do moře ještě si užít ranní plavání. Pomalými tempy jsem proplouval chladnou vodou s tím neuvěřitelným výhledem na palmový ostrov a na všechny možné odstíny modři. Po koupeli snídaně a pak jsme zvedli kotvu a vydali se na plavbu kolem poloviny ostrova. V noci několikrát pršelo a bylo zataženo. Občas trochu sprchlo a díky tomu nebylo takové vedro. Pluli jsme kolem ostrova po vnitřní laguně (navigace není úplně nejjednodušší, protože se neustále kličkuje mezi korálovými útesy, ale je to dost dobře značené a s aplikací Navionics se z navigace stala hračka) a obdivovali jsme tu scenérii kolem nás. Kopce na Raiatee jsou pokryté bujnou vegetací, podobnou pralesu a vegetace sahá až na vrcholky hor. Bujná vegetace se střídá s plantážemi kde čeho a vše dohromady je to nesmírně malebné. Propluli jsme lagunou, kam až to šlo a pak jsme vypluli pasáží na Pacifik.

Oceán byl klidný a foukal zadobok. Vytáhli jsme plachty a vypnuli motory. Konečně nastalo ticho a po klidné hladině jsme se pěkně posouvali bez jakéhokoliv houpání. Po včerejší jízdě, kdy za námi pádlovali místní kluci na kajacích a jeden z nich se za námi dokázal udržet i při maximální rychlosti 9kn, jsem navrhnul, že bychom si to mohli vyzkoušet na našich mořských kajacích. Šel jsem v první skupině a zkoušel jsem pádlovat, jak nejrychleji jsem uměl. Ale více, nežli 4kn jsem nedal. O to větší obdiv jsem pocítil ke klukovi na kajaku ze včerejška. Tak jsme kajaky přivázali k lodi a nechali jsme se táhnout za lodí. Při maximální rychlosti se nám za lodi utvořila taková vlna, že kajaky na ní jely a lano bylo prověšené. Ale nikdo z nás se na ní bez lana nedokázal udržet. Zkoušel jsem se na kajaku plujícím rychlostí 9kn postavit a podařilo se mi to. A znovu jsem si sednul. To byla parádní zkouška rovnováhy.

Pak se na kajacích vystřídala skoro celá posádka a všichni zkoušely různé krávoviny, včetně stání. A všichni napadali do moře. Při jednou obratu zpět dva kluci na zádi uviděli kousek pod lodí dlouhého bílého hada. Nikdy jsem nic takového neviděl, ale trochu jsem znejistěl, když dva kluci byli ve vodě. Myslel jsem si ale, že ten bílý had byl vytvořený nějakými víry od lodního šroubu. Zkusil jsem obrátku na plný plyn a malé hady za lodí jsem taky uviděl. Byly to víry od lodního šroubu, ale vypadalo to opravdu působivě. Oddechl jsem si, že nám kolem lodi neřádí žádný tajemný tvor. Po dostatečném vyřádění na kajacích jsme vpluli zpět do laguny.  Na příbojové vlně na korálovém valu řádilo několik kluků na surfech. Jeden je vždy roztáhnul na vodním skútru a dovezl je na vlnu. A oni potom jeli na vlně a kus před útesem z vlny vystoupili a kluk na skútru je zase odtáhnul na volné moře. Bylo to super a obdivoval jsem je, že dokázali z vlny vystoupit a nenechat se dotáhnout až na útes. Po té, co jsem jezdil na vlně na kajaku, tak jsem zjistil, že vystoupit z vlny není nic jednoduchého. V laguně jsme hodili kotvu na poslední plavání a oběd. Byl jsem si pouze zaplavat a už jsem se nepotápěl. Moře bylo krásně teplé a pomalé plavání bylo relaxací.

Po obědě jsme zvednuli kotvu a vydali jsme se na krátký závěrečný úsek plavby do přístavu Uturoa, kde je základna společnosti Tahititi Yacht Charter. Ještě jsme udělali zastávku u dvou čerpacích stanic, ale v neděli byly obě zavřené. Tak jsme předpokládali, že mají doplnění nafty nějak vyřešené. Odpoledne kolem 4hod. jsme přistáli na bóji před marinou. Přijela Sophie, se kterou jsem již komunikoval, se svým kapitánem a ten si přebral loď. Potom ji odvezl do přístavu, kam jsme neměli sami zajíždět, že prý je tam málo místa. To mne pobavilo. Ve většině chorvatských marin je místa méně, a když tam začátečník nepřistane dobře, tak se na něj Chorvati dívají, jako na kokota.

Zdá se, že tady mají celkem zásadně jiný přístup k zákazníkům. Vše probíhalo velmi příjemně a v přátelském duchu. Za odření kýlu nic nechtěli, že je to jenom barva. A naftu nám přivezli za autem v takové podivné nádrži a do lodi nám ji čerpali čerpadlem, které napojili na automobilovou baterii. Po předání lodi jsme naložili tašky do auta a odjeli jsme na letiště, kde začala naše 38 hodin dlouhá cesta zpět.