I v době počítačových simulací se najde parta dobrodruhů, která úspěšně ověřuje archeologické poznatky v nejdrsnějším terénu. Jaký bude návrat do dlabaného člunu na divoké moře po více než 20 letech? A jak expedici Monoxylon pomůžou jachtaři z yachting°com?
Co je expedice Monoxylon?
Parta nadšenců, která se v květnu 2019 vydá za dobrodružstvím ve člunu z dlabaného kmene stromu z poloostrova Attika na Krétu. Poplují po stopách našich předků z mladší doby kamenné. Jde už o třetí experimentální expedici na monoxylu.
Původně studenti nejen archeologie vedeni dnes již docentem Radkem Tichým, toužili prokázat možnost šíření kultur. Předchozí dvě expedice byly plné divokých historek i úspěšných objevů ceněných i ve světě. Podaří se návrat na divoké moře po 20 letech tentokrát i s podporou yachting°com?
Za poznáním a dobrodružstvím
Jirko, jak vznikl tento dobrodružný a bláznivý nápad?
Duchovním otcem expedic je, dnes už docent, Radek Tichý. První expedice Monoxylon I v září 1995 byla hlavně studentská. Radek tenkrát končil studia historie a začínal studovat archeologii.
O pravěkých plavidlech se toho tehdy moc nevědělo. A Radka vždy zajímalo neolitické období, šíření kultur a prvních zemědělců. Proto jsme chtěli otestovat možnost přepravy lidí, zvířat i plodin na dlabaném člunu v mladší době kamenné, zhruba 7 000 let př. n. l.
Překonali jsme 290 km a pluli přes ostrovy Ikaria, Mykonos, Tinos, Andros a Euboia až na pobřeží poloostrova Atika k městečku Nea Makri.
A jak jsem se k tomu dostal já? Tak trošku bokem, s archeologií příliš nesouvisím, v té době jsem učil na katedře tělesné výchovy. Ale jako každý tělocvikář, což už tedy dávno nejsem, mám jakési organizační schopnosti a umím řídit lidi. Takže jsem se stal nepsaným, pak i psaným bocmanem a měl jsem na starost posádku.
Z čeho byla vyrobená první loď?
V té době nebyl znám žádný dlabaný člun z tohoto období, proto vznikl čistě hypotetický tvar. Vyrobili jsme ho technikou dlabání a vypalování z kmene topolu. Zkoušeli jsme i opracování dřeva dobovými replikami teslic a seker.
Loď měla něco přes šest metrů. Když byla dodělaná, zjistilo se, že je vratká. Topol je lehké dřevo, to bylo fajn, ale tu vratkost jsme museli řešit. Tak se dodělalo ještě vahadlo.
Boj o život v rozbouřeném moři
Čím jste se při dlabání lodě inspirovali?
V té době existoval jediný nález podobné lodi z dánského pobřeží (Tybrind Vig). Těžko se nám to teď představuje. Kdysi bylo pobřeží zaplavené, proto je dnes plno věcí pod hladinou a něco najít není jednoduché. K jednomu významnějšímu objevu došlo až před druhou expedicí.
Byli jsme v kontaktu i s Thorem Hayerdalem, který uskutečnil plavbu na legendárním Kon-Tiki a voru Ra. Ochotně se vyjadřoval, ale pak na nás maličko zanevřel. Protože jsme nešli cestou lodí z papyru. Ale pro nás to nemělo logiku, papyrus v této oblasti nebyl, ale dřevo ano.
Co vlastně expedice ukázala? Potvrdily se vaše hypotézy?
První expedice jednoznačně prokázala, že možnost šíření existuje. Protože jsme byli schopni přejíždět mezi ostrovy. A člun dokázal bez problémů přepravit devět lidí i další náklad.
Nenarazili jste na žádný problém? Loď jste předtím zkoušeli jen na řece a kontakt s mořem je mnohem těsnější než na jachtě.
Když bylo relativně klidné moře, tak to šlo. Problém byl jen na trase z Ikarie na Mykonos. Až dodatečně jsme zjistili, že je to jedno z nejproblematičtějších míst v Egejském moři, protože tam stále fouká, fouká a fouká.
Za Ikarií jsme se dostali do velkých větrů, vlny byly víc než třímetrové, a to už byl velký problém. Loď jsme zvládli, ale nedokázali jsme ji posunovat dopředu. Ona ta loď, díky vahadlu, jela na relativně klidném moři jen rychlostí 3 km/h.
Tam to bylo... prostě opravdu boj o život. Nám to připadalo, že se na nás valí baráky. Kormidelník stíhal loď natáčet, ale hrnulo se nám tam hodně vody, tak jsme pořád vylévali. Takže i v tomhle jsme byli ochromení, dva lidé vylévali a na pádlování bylo jen šest lidí.
My jsme vypluli, po hodině a půl vystřídali čtyři lidi. Já jsem vystřídat nestihl a byl jsem tam dalších 15 hodin. Nakonec jsme museli využít doprovodné plavidlo, které nás tento úsek přetáhlo. Byl to jediný úsek, který jsme takhle překonali.
Hloubka prožitku roste s mírou překonaného nebezpečí
Jak jste to zvládali fyzicky?
Bylo strašně zajímavé, jak funguje lidský organismus. Dokud jsme pádlovali, tak to bylo dobré. Pak jsme vlétli do vln, kde jsme pádlovali ještě minimálně hodinu. Ale neposunovali jsme se. Tak přišlo to rozhodnutí, od Ikarie k Mykonu bychom se nedostali.
Po zapřažení lidi přestali pádlovat a přišla totální letargie. Byla zima a pořád přes nás šla voda. A začala mořská nemoc – sem tam se napijete slané vody, jste promočení, začalo se zvracet.
Co jste udělali?
Po patnácti hodinách jsme cítili, že musíme něco změnit. Začali jsme pádlovat, i když nás táhlo doprovodné plavidlo. A za půl hodiny jsme zas měli rytmus s lodí a lidé přestali zvracet. Vedle mě seděl jeden Polák a ten se stále modlil. Na to my nejsme zvyklí. Shodou náhod i na druhé expedici bylo jedno hodně extrémní místo, a i já byl opět u toho.
Chcete prožít autentické chvíle s odvážnými archeology? Podívejte se na video z expedice Monoxylon I.
Jak to tedy celé potom pokračovalo?
Za tři roky, v roce 1998, jsme vypluli na druhou expedice Monoxylon II. S ještě ambicióznějšími plány a s velkým přispěním pedagogické fakulty. Ta měla být poslední, ale…
Jak probíhala příprava druhé expedice?
Druhá expedice byla opravdu velká, i logisticky složitá. Měli jsme rakouské účastníky, kteří z toho ale nakonec vystoupili. Na hranicích na nás už čekala stráž a měla echo, že pašujeme drogy.
Loď táhl velký Nissan Patrol s vlekem a měli jsme i autobus pro naše tři posádky. V každé bylo zase 8 pádlařů, počítali jsme i s 12. Představte si, že přes 30 lidí jede na měsíční expedici. Máte nabaleno plno krabic a na každý den velkou krabici s jídlem pro všechny. A oni nám lezli do cukru, trhali pytlíky s polévkou, šacovali posádku, netušili jsme vůbec proč.
To nás zdrželo skoro půl dne. Až se to vyhrotilo, byli jsme velmi tvrdí, a nakonec nám řekli, jeďte. Donutili jsme je alespoň, aby nám to zabalili. A pak jsme zjistili, že to udělal jeden člen rakouské posádky, ze msty.
Vydali jsme se po stopách obsidiánu z Vulcana
Co jste chtěli dokázat tentokrát na druhé expedici Monoxylon II?
Vydali jsme se po stopách obsidiánu z Vulcana, na přelomu srpna a září 1998. Chtěli jsme prakticky vyzkoušet příbřežní plavbu na monoxylu podél pobřeží Itálie, Francie, Španělska a Portugalska.
První etapa ze Sicílie na Liparské ostrovy byla extrémně důležitá. Na Vulcanu najdete velké kusy obsidiánu (sopečné sklo). A v neolitu už ti lidé využívali sopečné sklo na různé nástroje, třeba na speciální ostří na šípy nebo pro nástroje na práci s kožešinami.
Jak to probíhalo?
Nabrali jsme obsidián, malé i větší kusy, a pádlovali jsme. Vždy jsme se snažili absolvovat na trase ta místa, kde byly nálezy tohoto obsidiánu. Dnes se umí určit, odkud přesně pochází. Třeba ve Francii, v Portiragnes nalezli obsidián, který byl z Vulcana, a bylo jasné, že se tam nějak musel dostat.
Na expedici jsme si potvrdili, že příbřežní plavba vůbec nebyla problematická. I když taky jsme měli problémy.
Stavěli jste na druhou expedici novou loď nebo vzali tu původní?
Dlabali jsme novou z dubu, ten jsme získali od města Jičína, byl perfektní. A mezitím se na jezeře Bracciano 20 km od Říma našlo na dně torzo lodi. Bylo také z dubu a mělo podobný tvar, který jsme připravovali my.
Dub se chová jinak než topol. Je to těžké dřevo a na vodě je bezvadné, proráží vlny, má lepší stabilitu. Po pár dnech pádlování jsme k lodi měli absolutní důvěru. Byla výborná, ale vážila přes 2,5 tuny.
Kolik lidí pádlovalo a obsluhovalo člun?
Posádku tvořilo obvykle 8 až 10 pádlařů a kormidelník stojící na zádi. Maximální kapacita monoxylu byla 14 pádlařů a kormidelník. První 4 lavice na přídi obsadil vždy jeden pádlař, na těch dalších pak díky šířce lodi mohli sedět dva.
Jak se posádka přepravovala?
Protože to byla příbřežní plavba, střídalo se na pláži, někdy i ve vodě. Byla tam zajímavá místa, třeba na francouzské riviéře byly pláže plné lidí a budili jsme pozornost. Střídali jsme třeba na milionářské pláži, tak začaly cvakat foťáky a vrnět kamery.
Jaká byla trasa druhé expedice?
Na druhé expedici jsme pluli úseky. Po první etapě na Sicílii jsme vytáhli loď a popojeli k Římu. Před Římem jsme pádlovali a symbolicky jsme loď přetáhli i na jezero Bracciano, kde byl ten nález. Tam jsme se, úplnou náhodou, zúčastnili i závodu dračích lodí, ale neměli jsme šanci.
Trasa expedice Monoxylon II
A pak jsme zase jeli dál, v oblasti kolem Monaka jsme znovu loď spustili. Pak následoval francouzský úsek, kousek španělský a na závěr portugalský. Celkem jsme v průběhu měsíce napluli téměř 800 km! Celá expedice vrcholila na světové výstavě Expo 98 v Lisabonu.
My jsme byli jedna ze dvou evropských zemí, která tam vůbec neměla zastoupení, spolu s Běloruskem. Náš konzul v Portugalsku byl proto šťastný, že přijedeme. Celá výstava byla totiž motivovaná zámořskými objevy. A my jsme tam měli na závěr slavnostní připlutí spolu s dalšími plavidly.
Chcete se podívat na video z dobrodružné expedice Monoxylon II?
Ten den se vůbec nevrátily tři rybářské lodě
Přišel po cestě nějaký větší problém?
Ve Francii jsme část plavby absolvovali po Rhôně. Protože přišel mistrál. O měsíc dřív, než normálně chodí.
Ráno jsem se vzbudili a slyšeli jsme ho. Vypluli jsme brzy, často se vyplouvalo okolo půl šesté. Bylo to dobré, ale najednou přišly třímetrové vlny. Viděli jsme břeh, nebyl daleko, asi 500 m, ale přestali jsme se posunovat a začalo nás to zaplavovat.
Fučel hrozný vítr 7 až 9° Beauforta. Kbelíky nám uletěly a my museli vylévat krabicemi od džusu, který jsme vylili. Museli jsme si zvyknout, hlavně kormidelník. Zjistili jsme, že zhruba desátá vlna je menší, tak jsme natáčeli loď a pádlovali podle toho.
Trvalo to hodinku a půl, bylo to drsné a strach byl přímo hmatatelný. Ten den se vůbec nevrátily tři malé rybářské lodě. A ti to nepřežili, taky je vítr zaskočil. Na břehu jsme pak tu vodu “vytlačili” anýzovkou a slivovicí.
A co bylo naopak nejhezčí?
Byla to příbřežní plavba, a tím to bylo opravdu krásné. Střídalo se bílé pobřeží, rudé pobřeží, dostávali jsme se na nádherné pláže a spali tam. Kam se doplulo, tam jsme spali. A když pršelo, tak jsme zalezli pod strom, to nás netrápilo. Taky jsme byli mladší :)
Jak fungoval takový velký tým? Byla ponorka?
Parta byla výborná, ale logicky 30 lidí neudržíte jako jeden tým. Takže vznikaly menší týmy. A když bylo potřeba, tak drželi při sobě. Já byl přece jen o 10 let starší, tak mě brali. Někdy byl člověk možná zbytečně tvrdej, ale byly chvíle, kdy stačilo mrknout a oni věděli – jdem pomoct, střídáme, zůstáváme...
Každopádně nakonec je stejně jedna z nejdůležitějších věcí se dobře najíst. A my měli problém s kuchařem. On to moc nezvládal, třeba byla přepálená kaše, a ještě v ní cítíte naftu... A byli jsme chudí :).
Ve Francii jsme si koupili sem tam bagetu nebo jsme šli na trh a koupili sýr a olivy. Jinak jsme byli závislí na tom, co jsme vezli z domova. Na instantních polévkách, tyčinkách, cereáliích… pili jsme čaj, na místní pivo jsme neměli. Všechno jsme vezli s sebou, ale byla to paráda!!!
V té době teprve začínaly mobily, já měl jeden z prvních a měl jsem ho sebou. Ale domů se nevolalo a cesta trvala přes měsíc. A já si skoro nic nepamatuju. Já žiju hodně zážitkovej život a pro ty nové si musím udělat místo :). Ale tyhle zážitky stály za to.
Líbí se mi, když to není jen překonávání adrenalinu a dobrodružství
Jak tedy vznikl nápad vyrazit potřetí, na expedici Monoxylon III?
Asi tak před rokem jsem si řekl, a sakra, jsem už starej chlap, a když si na něco vzpomenu, co v životě mělo smysl, tak právě na tohle. Já byl aktivní i jinde – na horách, na divoké vodě... těch krásných věcí bylo víc. Ale tahle expedice byla určitě jedna z těch nejzajímavějších věcí.
Mě se líbí, když to není jen překonávání adrenalinu a dobrodružství. Tím jsem načichl už dříve. Když jsem studoval v Olomouci a dělal jsem zkoušku ze zoologie u docenta Štěrby, tak jsem pomáhal motat lana, protože jel se svou manželkou Dinou Štěrbovou na osmitisícovku.
Nejeli jen lézt (a byl z toho dokonce český ženský rekord), ale zároveň s nimi jeli i hydrobiologové, kteří tam dělali výzkum. Mělo to přidanou hodnotu, a to je na našich expedicích také.
Dneska je jiná situace. Je to 20 let. A najednou se skoro nic podobného neděje. I tenkrát to bylo nenormální. Středoevropani byli ve Středozemním moři a učili to Francouze a Italy. Ty, kteří jsou dennodenně u moře. Dodnes nám to mají za zlé, ale zároveň to obdivují.
A jak to pokračovalo, podařilo se domluvit?
Když jsem si řekl, že to stojí za to, šel jsem za Radkem, protože celá ta myšlenka je jeho. On ale vedl katedru archeologie a neměl čas.
A já jsem se zároveň potkal s jedním klukem, tělocvikářem z Náchoda, který byl taky na obou expedicích, a začali jsme na tom dělat my dva. Já už jsem dávno mimo obor, jsem manažer. A na téhle expedici mi už bude 60!
Asi za 2 měsíce jsme se znovu potkali s Radkem a on říká: “Chlapi, máte pravdu. Za půl roku už bych mohl.” To už jsme byli tři a začali jsme kontaktovat členy předchozích expedic.
Jak reagovali, byli nadšení?
Někteří ano, přibližně z 60 % jsme v původní sestavě. Jsou tam ti bývalí studenti, i když dnes už je jim 45, takže už to nejsou žádní mlaďáci, jakž takž to fyzicky zvládají.
Ale je to jedna z věcí, na které musíme hodně pracovat. Protože některé etapy budou extrémní. Ta klíčová ze Santorini na Krétu vychází na 26 hodin, pokud budou dobré klimatické podmínky. A budeme se střídat.
Jste teď v tréninku? Budete se speciálně připravovat?
Nechali jsem to zatím na každém individuálně, ale je mi jasné, že to tak nemůže být. Třeba Radek má doma vyrobené pádlo. Provrtal držadlo z rýče a tlustou gumou si ho přidělal k topení a dennodenně hodinu a půl pádluje. A na tom musíme zapracovat všichni.
20 let je dlouhá doba, jak se bude lišit technické vybavení na nové expedici?
Budeme mít, a to jsme nikdy neměli na celý úsek, pořádnou loď od yachting°com. A ta bude u naší lodi. Jen možná bude mít problém plout tak pomalu :) Bude to katamarán, a tak budeme mít všechno moderní komunikační a jachtařské vybavení.
Budeme dělat, co bude nutné a k čemu nás donutí. Jestli nás donutí mít poziční světla, uvidíme, tenkrát jsem se nenechali. A každý bude mít mobil, už je jiná doba. Už jsme byli i na průzkumné plavbě, ve stejné době jako bude expedice.
Nevěděli jsme totiž ani pořádně, co je meltemi
Ukázalo se na průzkumné plavbě něco zajímavého? Něco, co musíte změnit?
Ani ne. To zásadní jsme změnili už před plavbou, když jsme to probírali se zkušenými jachtaři a s Jirkou Zindulkou. Změnili jsme termín, původně to měl být červenec, nevěděli jsme ani pořádně, co je meltemi, a to už samozřejmě dobře víme. Už teď pečlivě počasí i vítr průběžně sledujeme.
Na průzkumné plavbě jsme si potvrdili, že to jde. Vypluli jsme z Athén, dopluli na Santorini a pomalu jsme se vraceli. Vytipovali jsme si místa, kde budeme moci zůstat. Důležité pak bude se sladit s kapitánem. A budeme i o kus zkušenější.
.aspx?auto=format&ext=.jpg)
Jsou tu nějaká problematická místa? Bojíte se, že něco nevyjde?
Už jsme dostali hodně informací, ale ve výsledku to není dramatické. Nás můžou překvapit velké vlny a že bude fučet proti nám. Klíčová etapa pak bude ta ze Santorini na Krétu.
Což je v ideálním případě 120 kilometrů, když nás to nebude nikam splavovat. A když se nám bude hodně dařit, tak poplujeme 5 km/h. I tak to bude minimálně 26 hodin. A to je něco opravdu převratného.
Co vlastně má dokázat třetí expedice?
Vracíme se k obsidiánu. Už ne k Liparskému, ale k tomu z Milosu. A ten se našel ve vrstvách Knossu. Někdo ho tam musel dopravovat. A to právě chceme dokázat.
A co se ještě za těch 20 let od druhé expedice změnilo?
Lidé jsou líní. Plno věcí se simuluje jen na počítači. A nikdo to nejde zkusit. A my ano. Budeme ve stejné situaci jako ti lidé předtím. Samozřejmě budeme mít zabezpečení, zázemí lodi, předpověď počasí. Oni zase oproti nám měli zkušenosti a čas, byli pravděpodobně schopnější a fyzicky připravenější. Za léta už věděli, že existuje meltemi, uměli odhadnout počasí.
Stavíte novou loď?
Bereme tu z druhé expedice. A chceme to celé hodně původní. Ta loď byla ze třetiny dělaná starými nástroji – dub se dlabal sekerkou z pazourku, a pak se pokračovalo ručními nástroji. Vznikala asi tři měsíce. Máme i ručně dělaná dřevěná pádla.
V jakém je stavu po takové době?
Loď vyschla a je o tunu lehčí. A byla hodně popraskaná, seschlá. Zkoušeli jsme ji zatáhnout, ale tekla dál. A když jsme ji vzali na vodu, byla vratká. My jsme ji chtěli ještě zrychlit, a tak jsme ji ztenčili. Upravili jsme ji, posunuli těžiště a už je to dobré.
Měli jsme ji uloženou v Archeoparku ve Všestarech v krásné expozici. Teď, když jsme ji chtěli vytáhnout, jsme museli vybourat jednu zeď.
Už jste ji měli na vodě?
Ano, několikrát. Udělali jsme si základnu u přehrady Rozkoš, v květnu jsme ji pustili na Labe a řešili problém se stabilitou. Jsme z různých koutů, vždycky se část sjela a dělali jsme úpravy. Utvořily se různé týmy, někdo řešil více finance, jiný marketing, logistiku.
Během červencových svátků jsme všichni měli soustředění na Rozkoši. Pádlovali jsme, dělali úpravy a zkusili jsme simulovat jednu etapu. Střídali jsme posádky po dvou hodinách, dali jsme i noční plavbu i šest hodin pádlování. A to byste nevěřili, co to s člověkem dělá – se zády, s rameny, rukama, zadkem…
Měsíc před expedicí ještě uděláme soustředění. A i předtím bude hodně akcí. V lednu jsme měli soustředění na horách, dokončovali jsme úpravy. Už bychom totiž měli začít opravdu “hořet”, vyplouváme za chvíli!
Chceme si užívat každý okamžik
Vždycky byli součástí výpravy lékaři. Měli vůbec nějakou práci?
Měli jsme dokonce dva lékaře, byli součástí posádky, ale příliš potřeba nebyli. Já jsem drsnější, ale bylo tam píchnutí škorpionem, klouby a mozoly, zanícené rány… I letos bude jeden lékař, je to anesteziolog, ale u nás bude hlavně pádlařem.
Až se vrátíte, s čím vy osobně budete spokojen?
Já budu šťastnej z každýho dne, co tam budeme. A pokud se nám podaří doplout, bude to výborný. Ale já bych tam chtěl žít každým okamžikem a myslím, že i ostatní. Velkou část peněz si dáváme ze svého, abychom byli nezávislí. Chceme dojet, ale chceme si také užívat každý okamžik.
Máme i plno dalších cílů. Na Milosu jsme poznali “starostu starostů všech ostrovů”. Oni bojují za Miloskou Afroditu, která je v Louvru, a my jsme mu přislíbili, že uděláme etapu na jejich podporu.
Máte v hlavě ještě nějaký sen? Na nějakou další expedici, nějaký plán?
V hlavě toho bylo hodně, něco se uskutečnilo, něco ne. Až proběhne expedice, bude opět film. Budeme dělat i knihu, líbilo by se mi mít obrazové povídky. Já už jsem ve věku, kdy chci dělat jen věci, které mají smysl.
Už jsem ledacos zažil. Mám děti, které se věnují ochraně životního prostředí. Dcera založila organizaci na ochranu oceánu besea.cz a chtěla by spolupracovat se Sea Shepard. Chtěl bych jí pomoct.
Jak expedici Monoxylon III podporuje yachting°com?
- Při plánování expedice, termínu a trasy plavby přispěl svými radami a zkušenostmi Jirka Zindulka.
- Podíleli jsme se na výběru vhodné lodi a snížení ceny.
- Doporučili jsme kapitána. Mluví česky i řecky, zná dobře oblast plavby a má kontakty. Kapitán si již větší část trasy proplul, a protože miluje historii, je expedicí nadšený.
- Během plavby budeme připraveni poskytnout pomoc, vyhodnocovat počasí a konzultovat změny trasy.
Trasa expedice Monoxylon III
Expedice Monoxylon III startuje už 25. května 2019. Z poloostrova Atiky vede plánovaná trasa přes řetězec ostrovů na ostrov Milos (Mélos) a odtud přes ostrov Santorini na Krétu. Sledovat ji můžete i na facebooku. Nebo se rovnou potkat v Egejském moři! Tak vzhůru za dobrodružstvím a šťastnou cestu.